Psala jsem vždy. Píšu i nyní, kampaň nekampaň. Napíšu příhodu z cest po svém senátním obvodu, článek nebo komentář k veřejnému dění. Třeba o vidličkách. O den později si přečtu následující reakce:

- Jak si vůbec můžete dovolit něco psát, když kandidujete! Máte mlčet!

- To vás někdo navedl, abyste tom psala? Asi vás platí ruská vidličkárna.

- Lžete. Vidličky neexistují.

- To platí jenom u vás. U nás je to s vidličkama jinak.

- Nejste vidlička. Nemáte právo se k nim vyjadřovat.

- Proč proboha vidličky? Proč nepíšete o ponorkách?

- Děkuji za vtipný článek o pohorkách.

- Já taky píšu o pohovkách a myslím si o nich přesně to, co vy.

- Konečně podložky! Tleskám. Máte můj hlas.

- Aha. Tak když si to myslíte o vidličkách, platí to i pro nože, že?

- To jste mě teda zklamala s těma vidličkama. Myslela jsem si, že jste jiná. Vás teda určitě volit nebudu.

- Koho zajímaj nějaký vydličky? Vrať se do minulého století. My mladí jíme přece jídlo rukou.

- Stejně jsi blbá kráva a vzal bych na tebe vidle...

Aneb veselý život komentátora, zejména když některý čtenář neumí číst.