Podle letáků v hromadné dopravě je hlavním problémem dnešní společnosti to, že chlapi se nechávají strhnout krásou některých dam a čučí na ně s otevřenou pusou. Lépe si takový letáček obvykle přečtou důchodci (pokud nemají zamlžené brýle), protože ti cestou obvykle stojí, zatímco mládež sedí a je zaměstnána nějakou hrou ve svém chytrém telefonu.

Už od Starého Říma lkali starci nad nezvedenou mládeží slovy „o tempora, o mores“. Je to jev stejně věčný, jako sám Řím. Ale jen v některých historických etapách je vládnoucí ideologií heslo „mládí vpřed, stáří na smetiště dějin“. Mnoho poznatků nasvědčuje tomu, že v jedné takové etapě žijeme dnes.

„Potřebovala bych zrušit trvalý příkaz,“ říká starší paní u přepážky v bance. „To si udělejte v internetovém bankovnictví,“ odbude prosebnici úřednice a dál cosi sleduje na obrazovce svého počítače. Seniorce se třese ruka, ve které drží občanský průkaz, a v obličeji má rozpačitý a stydlivý výraz. Neumí s počítačem a elektronické bankovnictví nepoužívá.

 Digitální vyloučení

Když čtete články a sledujete veřejné informace, zdálo by se, že nejdiskriminovanější jsou u nás matky s malými dětmi a mladé rodiny. Ale možná je to trochu jinak, jen se o tom tolik nemluví. Máme tady totiž obrovskou tichou zónu: seniory, důchodce či obecně postarší lidi. Ti mívají své různé zdravotní trable, které jim komplikují i ty nejvšednější životní úkony: nakupování, cestování, orientaci ve službách, kontakt s úřady. Někteří nedrží krok s tepem doby, nemají chytrý telefon, nesurfují na počítači, odmítají aplikace, nemají datovou schránku a lístky si chtějí kupovat v pokladně u živoucí prodavačky.

Ano, mnozí jsou aktivní na sociálních sítích a bez problémů se učí novým věcem. Podle statistik má v Česku chytrý telefon 85 % populace, ve věkové kategorii do 64 let dokonce 95 %. U seniorů je to ale jinak – jen čtvrtina používá telefon s daty a jen polovina má počítač. Někteří jistě mají děti či vnuky, kteří jim v akutních případech pomohou. Ale mnozí takové štěstí nemají. Tzv. digitální vyloučení se údajně týká 17 % nejstarší populace. A to nemluvím o tlaku na bezhotovostní platby, z nichž má řada seniorů obavu kvůli narušení intimní bezpečnosti. A na to prostě musíme brát větší ohled, ne jít kupředu hlava-nehlava. Vždyť i tak digitálně moderní země, jakou je Estonsko, ve všech případech ponechává vedle digitální formy komunikace i tu zastaralou, poštovní nebo osobní cestu pro vyřízení záležitostí.

Jako by nestačilo, že všechna nová auta už se ovládají dotykovou obrazovkou prostřednictvím maličkých ikon, do kterých je třeba se rychle strefit stařeckými a leckdy méně pohyblivými prsty, nikoliv otáčivými čudlíky, pro seniory mnohem vhodnější. Jako kdyby nestačilo, že senioři leckdy špatně vidí, hůř slyší a pohybují se se většími obtížemi. Jako kdyby nestačilo, že jezdící schody v metru a v supermarketech se pohybují pro ně příliš rychle, aby je zvládli bezpečně opustit. Tramvaje, vlaky i autobusy mají schody vysoko a ven i dovnitř se obvykle spěchá.

Jako kdyby nestačilo, že senioři mnohdy finančně nevycházejí. Jako by nestačilo, že jsou ohroženi osamělostí, když jim zemře manžel nebo partner. Skutečně se mají v osmdesáti stěhovat nebo měnit své návyky? Fakt si myslíte, že je to v tom věku jednoduché? Jste-li starší, je mnohem obtížnější si najít kamarády. Máte méně možností, kam chodit, kde sportovat, s kým se družit. Mladí o vás příliš nestojí – naopak část mladé generace dnes starými lidmi opovrhuje s odůvodněním, že právě ti starší drží byty, majetky a zaměstnání, zatímco mladým to všechno nespravedlivě chybí. Jako by nestačilo, že podle některých mladých jim ti starší zničili planetu, která prý brzy shoří.

 Online trauma

Dnešní život je plný digitalizace, rychlosti, efektivity, a nic z toho není pro seniory příznivé. Mladí jsou „online“ 24 hodin denně, a kamkoliv přijdou, v řádu vteřin najdou a připojí se na veřejnou wifi. Takové flexibility jsou senioři schopni jen výjimečně. Informace na jogurtu, na láhvi piva i na obrazovkách telefonů jsou psány maličkými písmenky a pro seniory leckdy obtížně srozumitelné. Mladí si do telefonu „stáhnou aplikaci“, díky níž mají nákupy v obchodech nebo vstupenky do multikina levnější, zatímco senioři zaplatí cenu vyšší. V některých vlacích vám neprodají kafe jinak než přes online objednávku. Když prodáte chatu nebo byt nebo se jen přestěhujete a snažíte se odhlásit energie, nejde to jinak než pomocí počítače, skenování a posílání podkladů e-mailem.

Zarezervovat si čas na úřadě lze jenom online, podobně jako až do nedávna požádat o stavební povolení. Je obtížně pochopitelné, že si státní orgány a instituce předsevzaly širokou digitalizaci, ale na část občanů nepomyslely. Pošty zavírají venkovské pobočky. Banky ruší kamenné pobočky a své letité střadatele odkazují na telefon, na web, na technickou podporu. Jenomže i pro mladšího člověka není jednoduché přesvědčit robota, aby vyřešil jeho záležitost, tím spíš nechat se přepojit na živého operátora. A to se mají robotičtí úředníci rozšiřovat do všech oblastí lidského života. Složité je pro seniora i ovládání moderní televize, pokud byl zvyklý přepínat programy jedním čudlíkem. Neustálé potřeby aktualizace nebo změna grafiky obrazovky dokáže ty starší pravidelně přivádět k pocitu bezmoci.

 Výchova na draka

A to nehovořím o naprostém zániku úcty ke stáří. Za mého mládí byl každý vůz tramvaje nebo autobusu vybaven nápisem: Děti, uvolněte místa k sezení starším spolucestujícím. To ovšem bylo v dobách, kdy si v hromadné dopravě sedali nejen senioři, ale i rodiče, které své děti vysazovaly sobě na klín. Dnes je situace jiná. Běžně vídám na sedadlech sedět děti a mladé lidi, nad nimiž se klátí a drží za tyče jejich rodiče a všichni starší, nemocní, invalidní. Žádné výchovné nápisy by dnes nepomohly, a to ani kdyby si je neziskovky osvojily a namísto upozornění na to strašlivě nevhodné zírání začaly vychovávat nikoliv toxické muže, ale předčasně znavené potomky. Děti a mladí se totiž v tramvajích a v autobusech nedívají kolem sebe ani na nemocné a nemohoucí cestující, ale výlučně jen do svých chytrých telefonů. Jejich rodiče drží tašky a ve stoje hlídají, aby si děťátko po náročné školní docházce cestou domů nebo do fotbalového kroužku trochu odpočinulo.

Možná jsme si právně všichni rovni. Ale fakticky jsou na tom někteří starší mnohem hůř. Možná tuto systémovou nerovnost nelze řešit paragrafy, i paragrafy ji často naopak zhoršujeme. Je však zajímavé, jak právně, dotacemi, úlevami a všemožnými podporami zlehčujeme život kdekterým jiným skupinám, zejména těm, co jsou nejhalasnější a co se ozvou. Jenom na naše rodiče a prarodiče jsme nějak zapomněli. Oni se na rozdíl od mladých stydí chodit k soudu, příliš si nestěžují, netočí videa a neumí to na TikToku. Myslete na ně někdy, zejména vy, co se tak zaklínáte rovností, feminismem, lidskými právy a rovnými příležitostmi. Za ně totiž nekope skoro nikdo. Mysleme na ně, protože jsme na tomto světě právě díky nim.

článek napsaný pro únorový časopis TO