Předkládá se nám smlouva mezi státem a Svatým stolcem. Té se říká konkordát. Uzavřením konkordátu získává Římskokatolická církev privilegované postavení mezi ostatními církvemi. Pokud tuto smlouvu ratifikujeme, pak získá přednost před vnitrostátním právem.
V předkládací zprávě se ale opomíjí fakt, že se Svatým stolcem máme už jednu smlouvu uzavřenou. Říká se jí Modus vivendi a jde o Úmluvu mezi republikou československou a Svatou stolicí sjednanou v lednu 1928, která vstoupila v platnost 2. února 1928. Modus vivendi byla smlouvou zcela vyváženou, na jejímž základě obě strany získaly určitá práva. Dosud platí, žádná ze stran tuto smlouvu nevypověděla. Ustanovení § 14 zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví, říká: Všechny předpisy, které upravují právní poměry církví a náboženských společností, se zrušují. Pokud se někdo domnívá, že jsme tímto způsobem vypověděli nebo zrušili Modus vivendi, pak jsme ale zrušili i Toleranční patent.
Dnes projednávaná smlouva přináší řadu otázek:
Smlouva je nám předkládána jen v češtině, nikoliv i v originále. Nelze tak rovnat, zda se český překlad náhodou méně či více neodchýlil od italské verze. Odkazuje na vzájemné vztahy, ale pomíjí, že v minulosti nebyly tyto vztahy dobré.
Smlouva je dvoustranné ujednání, kterým se zakládají práva a povinnosti.
Smlouvy mezi státy (a smlouvy obecně) mají být vyvážené. Mají obsahovat srovnatelná práva srovnatelné povinnosti. V této smlouvě nic takového ale není. Jen ČR se zavazuje Svatému stolci, jak si upraví své vnitrostátní vztahy. Naopak Svatý stolec se nezavazuje k ničemu.
Proč například není v čl. 7 upraven jednodušší přístup české strany do archivů Svatého stolce?
V podstatě jediné ujednání projednávaného konkordátu, z něhož vyplývá alespoň zdánlivý závazek římskokatolické církve, je obsažen v článku 2 odstavec 2: „Svatý stolec zajistí, že hranice arcidiecézí, arcieparchií, diecézí, eparchií a exarchátů se sídlem v ČR budou respektovat státní hranice ČR“. Ale v Modu vivendi je závazek Svatého stolce definován takto: „Žádná část Československé republiky nebude podřízena ordináři, jehož sídlo jest za hranicemi Československého státu a že rovněž žádná československá diecéze nebude přesahovati státních hranic. Svatá stolice a vláda Československá se dohodnou o novém ohraničení a dotaci diecésí“.
Nová definice tedy výrazně zhoršuje stávající situaci, neboť nevylučuje, že státní hranice ČR nebude respektovat v Modu vivendi uvedená organizační složka římskokatolické církve, která nebude mít sídlo v ČR – tento závazek Svatého stolce tedy nelze než pokládat za zcela fiktivní, výrazně zhoršující současnou situaci danou Modem vivendi.
V preambuli této smlouvy čteme o vzájemné prospěšnosti vztahů mezi ČR a Svatým stolcem, ale přitom obsahem smlouvy svou suverenitu omezujeme, ale na oplátku nic nezískáváme.
Mohla bych rozebírat jedno ustanovení za druhým, ale zastavím se jen u dvou příkladů:
Ve smlouvě se definuje zpovědní tajemství pro pastoračního pracovníka. Jeho postavení ale není českým právem nijak upraveno. Zákon č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, pojem pastorační pracovník nezná. Může jím být prostě kdokoliv, kdo duchovně doprovází jiné, ba dokonce to ani nemusí být duchovní. Tím ovšem rozšiřujeme zpovědní tajemství i mimo osoby vysvěcených kněží. Porovnáme-li zpovědní tajemství s ostatními druhy mlčenlivosti (jako jsou advokáti nebo lékaři), pak jde o naprostou libovůli a zaklínat se jím může prostě úplně každý. I lékaři mají v některých případech oznamovací povinnost, advokáti mají zase povinnost překazit spáchání některých skutků.
Ochrana zpovědního tajemství podle českého vnitrostátního práva platí, bylo-li toto tajemství vyjeveno při řádné zpovědi při udělování řádně zmocněným duchovním při udělování svátosti smíření.
Důvodová zpráva k této smlouvě uvádí, že okruh osob nesoucích zpovědní tajemství nemá smlouva za cíl rozšiřovat. Toto tvrzení je však lživé. Ve smlouvě není ani slovo o omezení zpovědního tajemství zákony České republiky. Zpovědní tajemství je ve smlouvě absolutní a bezpodmínečné.
Významným zásahem do práva ČR je ustanovení čl. 6 konkordátu, v němž je ujednáno, že římskokatolická církev zřizuje v ČR podle svých předpisů právnické osoby, přičemž jejich předmět činnosti je vymezen velmi vágním způsobem. Definování působnosti na zejména školství, vzdělávání, zdravotnictví, charitativní a sociální péče znamená, že tyto právnické osoby zřízené podle církevních právních předpisů mohou být činné i v jiných oblastech, takže ze strany ČR se jedná oproti stávající situaci o významný ústupek.
Podle aktuálně platné právní úpravy se zřizování právnických osob církvemi řídí zákonem č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech. Takto zřizované právnické osoby mají buď povahu účelových zařízení registrované církve a náboženské společnosti založené církví a náboženskou společností pro poskytování charitativních služeb, anebo se jedná o ostatní právnické osoby založené registrovanou církví a náboženskou společností, které nejsou
evidovány podle uvedeného zákona. Takto zřízené právnické osoby musejí plnit podmínky stanovené právním řádem ČR pro všechny právnické osoby, aniž by církví či náboženskou společností zřízené právnické osoby mohly argumentovat, že církevní právní předpisy vymezují podmínky činnosti takové právnické osoby jiným způsobem. Akceptací ujednání čl. 6 projednávaného konkordátu však jsou právnickým osobám zřizovaným římskokatolickou církví, a to bez ohledu na jejich předmět činnosti, přiznávány zvláštní výsady, čímž jsou právnické osoby zřizované jinými církvemi než římskokatolickou diskriminovány.
Projednávaný konkordát zcela nedostatečně řeší otázku, jakými právními předpisy se právnické osoby zřizované římskokatolickou církví mají při své činnosti primárně řídit. Je jim velmi vágně stanovena povinnost dbát právního řádu ČR. Není ale zřejmé, zda v případě konfliktu práva ČR s právním předpisem Codex Iuris Canonici z roku 1983, jímž jsou vázány všechny právnické osoby zřízené římskokatolickou církví, budou právnické osoby zřízené římskokatolickou církví respektovat právní řád ČR. Spíše lze předpokládat opak, zvláště pak v oblasti nakládání s majetkem.
Nedostatečná a příliš kusá je také předkládací zpráva. Chybí v ní například výčet zemí, které konkordát uzavřely, i zmínka o tom, v jaké podobě má Svatý stolec uzavřeny smlouvy s jinými zeměmi. Například podíváme-li se na konkordát se Slovenskem, vidíme, že si Slovensko dokázalo vyjednat i povinnosti ze strany Svatého stolce: Příkladem může být čl. 6 odst. 2: Informáciu o mene a priezvisku osoby, ktorá má byť vymenovaná za biskupa, alebo informáciu o preložení a odvolaní biskupa dá Svätá stolica na vedomie pred jej zverejnením dôverným spôsobom Slovenskej republike. Takové zvýhodnění si ale Česká strana vyjednat nedokázala.
S ohledem na historii vyjednávání je zřejmé, že naši vyjednávatelé nechrání dostatečně občany České republiky ani české zájmy. Anebo jsou to mizerní vyjednavači a lepší znění smlouvy vyjednat nedokázali.
Shrnuto a podtrženo: někdo odmítá tuto smlouvu kvůli katolické církvi. Jiní vycházejí z přesvědčení, že stát je vedle rodiny a obce základní společenskou jednotkou, kterou je třeba střežit. Z tohoto pohledu je jedno, co smlouva konkrétně obsahuje. Důležité je, že suverénní stát se nemá nikomu zavazovat, jak si upraví své vnitřní poměry.
Pochybnosti zde jsou, a velké. Ratifikace není akutní. Nikam nespěcháme.
Proto podpořím předložení této smlouvy k posouzení Ústavnímu soudu.
A pokud tento návrh neprojde, nemohu hlasovat pro ratifikaci.
Vystoupení k ST 2 – Smlouva se Svatým stolcem
Předkládá se nám smlouva mezi státem a Svatým stolcem. Té se říká konkordát. Uzavřením konkordátu získává Římskokatolická církev privilegované postavení mezi ostatními církvemi. Pokud tuto smlouvu ratifikujeme, pak získá přednost před vnitrostátním právem.
V předkládací zprávě se ale opomíjí fakt, že se Svatým stolcem máme už jednu smlouvu uzavřenou. Říká se jí Modus vivendi a jde o Úmluvu mezi republikou československou a Svatou stolicí sjednanou v lednu 1928, která vstoupila v platnost 2. února 1928. Modus vivendi byla smlouvou zcela vyváženou, na jejímž základě obě strany získaly určitá práva. Dosud platí, žádná ze stran tuto smlouvu nevypověděla. Ustanovení § 14 zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví, říká: Všechny předpisy, které upravují právní poměry církví a náboženských společností, se zrušují. Pokud se někdo domnívá, že jsme tímto způsobem vypověděli nebo zrušili Modus vivendi, pak jsme ale zrušili i Toleranční patent.
Dnes projednávaná smlouva přináší řadu otázek:
Smlouva je nám předkládána jen v češtině, nikoliv i v originále. Nelze tak rovnat, zda se český překlad náhodou méně či více neodchýlil od italské verze. Odkazuje na vzájemné vztahy, ale pomíjí, že v minulosti nebyly tyto vztahy dobré.
Smlouva je dvoustranné ujednání, kterým se zakládají práva a povinnosti.
Smlouvy mezi státy (a smlouvy obecně) mají být vyvážené. Mají obsahovat srovnatelná práva srovnatelné povinnosti. V této smlouvě nic takového ale není. Jen ČR se zavazuje Svatému stolci, jak si upraví své vnitrostátní vztahy. Naopak Svatý stolec se nezavazuje k ničemu.
Proč například není v čl. 7 upraven jednodušší přístup české strany do archivů Svatého stolce?
V podstatě jediné ujednání projednávaného konkordátu, z něhož vyplývá alespoň zdánlivý závazek římskokatolické církve, je obsažen v článku 2 odstavec 2: „Svatý stolec zajistí, že hranice arcidiecézí, arcieparchií, diecézí, eparchií a exarchátů se sídlem v ČR budou respektovat státní hranice ČR“. Ale v Modu vivendi je závazek Svatého stolce definován takto: „Žádná část Československé republiky nebude podřízena ordináři, jehož sídlo jest za hranicemi Československého státu a že rovněž žádná československá diecéze nebude přesahovati státních hranic. Svatá stolice a vláda Československá se dohodnou o novém ohraničení a dotaci diecésí“.
Nová definice tedy výrazně zhoršuje stávající situaci, neboť nevylučuje, že státní hranice ČR nebude respektovat v Modu vivendi uvedená organizační složka římskokatolické církve, která nebude mít sídlo v ČR – tento závazek Svatého stolce tedy nelze než pokládat za zcela fiktivní, výrazně zhoršující současnou situaci danou Modem vivendi.
V preambuli této smlouvy čteme o vzájemné prospěšnosti vztahů mezi ČR a Svatým stolcem, ale přitom obsahem smlouvy svou suverenitu omezujeme, ale na oplátku nic nezískáváme.
Mohla bych rozebírat jedno ustanovení za druhým, ale zastavím se jen u dvou příkladů:
Ve smlouvě se definuje zpovědní tajemství pro pastoračního pracovníka. Jeho postavení ale není českým právem nijak upraveno. Zákon č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, pojem pastorační pracovník nezná. Může jím být prostě kdokoliv, kdo duchovně doprovází jiné, ba dokonce to ani nemusí být duchovní. Tím ovšem rozšiřujeme zpovědní tajemství i mimo osoby vysvěcených kněží. Porovnáme-li zpovědní tajemství s ostatními druhy mlčenlivosti (jako jsou advokáti nebo lékaři), pak jde o naprostou libovůli a zaklínat se jím může prostě úplně každý. I lékaři mají v některých případech oznamovací povinnost, advokáti mají zase povinnost překazit spáchání některých skutků.
Ochrana zpovědního tajemství podle českého vnitrostátního práva platí, bylo-li toto tajemství vyjeveno při řádné zpovědi při udělování řádně zmocněným duchovním při udělování svátosti smíření.
Důvodová zpráva k této smlouvě uvádí, že okruh osob nesoucích zpovědní tajemství nemá smlouva za cíl rozšiřovat. Toto tvrzení je však lživé. Ve smlouvě není ani slovo o omezení zpovědního tajemství zákony České republiky. Zpovědní tajemství je ve smlouvě absolutní a bezpodmínečné.
Významným zásahem do práva ČR je ustanovení čl. 6 konkordátu, v němž je ujednáno, že římskokatolická církev zřizuje v ČR podle svých předpisů právnické osoby, přičemž jejich předmět činnosti je vymezen velmi vágním způsobem. Definování působnosti na zejména školství, vzdělávání, zdravotnictví, charitativní a sociální péče znamená, že tyto právnické osoby zřízené podle církevních právních předpisů mohou být činné i v jiných oblastech, takže ze strany ČR se jedná oproti stávající situaci o významný ústupek.
Podle aktuálně platné právní úpravy se zřizování právnických osob církvemi řídí zákonem č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech. Takto zřizované právnické osoby mají buď povahu účelových zařízení registrované církve a náboženské společnosti založené církví a náboženskou společností pro poskytování charitativních služeb, anebo se jedná o ostatní právnické osoby založené registrovanou církví a náboženskou společností, které nejsou
evidovány podle uvedeného zákona. Takto zřízené právnické osoby musejí plnit podmínky stanovené právním řádem ČR pro všechny právnické osoby, aniž by církví či náboženskou společností zřízené právnické osoby mohly argumentovat, že církevní právní předpisy vymezují podmínky činnosti takové právnické osoby jiným způsobem. Akceptací ujednání čl. 6 projednávaného konkordátu však jsou právnickým osobám zřizovaným římskokatolickou církví, a to bez ohledu na jejich předmět činnosti, přiznávány zvláštní výsady, čímž jsou právnické osoby zřizované jinými církvemi než římskokatolickou diskriminovány.
Projednávaný konkordát zcela nedostatečně řeší otázku, jakými právními předpisy se právnické osoby zřizované římskokatolickou církví mají při své činnosti primárně řídit. Je jim velmi vágně stanovena povinnost dbát právního řádu ČR. Není ale zřejmé, zda v případě konfliktu práva ČR s právním předpisem Codex Iuris Canonici z roku 1983, jímž jsou vázány všechny právnické osoby zřízené římskokatolickou církví, budou právnické osoby zřízené římskokatolickou církví respektovat právní řád ČR. Spíše lze předpokládat opak, zvláště pak v oblasti nakládání s majetkem.
Nedostatečná a příliš kusá je také předkládací zpráva. Chybí v ní například výčet zemí, které konkordát uzavřely, i zmínka o tom, v jaké podobě má Svatý stolec uzavřeny smlouvy s jinými zeměmi. Například podíváme-li se na konkordát se Slovenskem, vidíme, že si Slovensko dokázalo vyjednat i povinnosti ze strany Svatého stolce: Příkladem může být čl. 6 odst. 2: Informáciu o mene a priezvisku osoby, ktorá má byť vymenovaná za biskupa, alebo informáciu o preložení a odvolaní biskupa dá Svätá stolica na vedomie pred jej zverejnením dôverným spôsobom Slovenskej republike. Takové zvýhodnění si ale Česká strana vyjednat nedokázala.
S ohledem na historii vyjednávání je zřejmé, že naši vyjednávatelé nechrání dostatečně občany České republiky ani české zájmy. Anebo jsou to mizerní vyjednavači a lepší znění smlouvy vyjednat nedokázali.
Shrnuto a podtrženo: někdo odmítá tuto smlouvu kvůli katolické církvi. Jiní vycházejí z přesvědčení, že stát je vedle rodiny a obce základní společenskou jednotkou, kterou je třeba střežit. Z tohoto pohledu je jedno, co smlouva konkrétně obsahuje. Důležité je, že suverénní stát se nemá nikomu zavazovat, jak si upraví své vnitřní poměry.
Pochybnosti zde jsou, a velké. Ratifikace není akutní. Nikam nespěcháme.
Proto podpořím předložení této smlouvy k posouzení Ústavnímu soudu.
A pokud tento návrh neprojde, nemohu hlasovat pro ratifikaci.
23. 1. 2025
Publikováno: 23. 1. 2025