Migrační pakt byl přijímán bouřlivě a zásadní rozhodnutí padlo dávno. Dnes projednávané sdělení Komise je vlastně spíše připomenutím toho, co nás čeká. A je také určitou příležitostí podívat se na celou záležitost s chladnou hlavou.

Migrační pakt není zosobněním zla, ale také není žádným zázračným lékem, který by rázem vyřešil chronické problémy EU. Jde o polovičaté (ne)řešení.

Migrační pakt na jednu stranu obsahuje řadu prvků, proti kterým není co namítat – například:

· snahu o zlepšení registrace a prověřování migrantů a sledování jejich pohybu a zdokonalování informačního systému Eurodac;

· opatření k omezení druhotných pohybů migrantů a zabránění zneužívání azylového systému z jejich strany;

· snahu o zefektivnění návratů;

· rozvoj spolupráce EU se zeměmi původu a tranzitu;

· akcent na boj proti převaděčství;

· přípravu národních krizových plánů.

Je ale otázkou, jak se v praxi podaří tyto cíle či opatření naplňovat. Víme, že řadu z nich Unie v té či oné podobě sledovala už před migračním paktem, ale výsledky zatím byly dosti hubené. Příkladem za všechny jsou pokusy o rozpohybování návratového systému.

Na druhé straně mnoho dalších opatření či záměrů je třeba naopak vnímat velmi kriticky nebo přinejmenším obezřetně.

Na prvním místě je to ona povinná solidarita, jež je stále variací na téma: přijmi přerozdělené migranty, nebo zaplať – 20 000 eur za každého nepřijatého migranta. V každém případě ale v této věci dochází k historickému průlomu – byl vytvořen základ, na kterém půjde v unijní legislativě dále stavět (a např. přitvrzovat, pokud jde o uplatňování relokací). Ocituji slova Roberta Kotziana v rozhovoru pro Parlamentní listy z května letošního roku: „Migrační pakt je nepřijatelný a migrační solidarita je falešná morální hodnota. Jejím účelem je morálně obhájit export migrační katastrofy do států, které jí prozatím nejsou zasaženy. I pouhé riziko, že tento problém začne být zavlékán také do České republiky, je nepřijatelné a v ostrém rozporu s naším národním zájmem.“

Negativně je třeba vnímat také vyšší míru intervence Unie do azylového řízení, v němž dochází k větší míře unifikace či harmonizace. To znamená menší prostor pro jednotlivé země, aby rozhodovaly o tom, jak nastaví podmínky své otevřenosti přijímání příchozích žadatelů o azyl. Přísnější státy, jako je Česká republika, tak mohou být dotlačeny ke změkčení svého přístupu.

Jak ale říká Tomáš Břicháček: „Důsledky tohoto rozhodnutí mají významné socioekonomické dopady – mimo jiné na skladbu obyvatelstva a jeho homogenitu a soudržnost, na výdaje veřejných rozpočtů, zaměstnanost, ale také bezpečnost.“

Mezi další problematické prvky migračního paktu patří:

· všudypřítomný důraz na základní práva a komfort migrantů;

· významná role, která je při dohledu nad zacházením s migranty svěřena různým unijním agenturám a politickým neziskovkám;

· změny v pravidlech příslušnosti pro azylové řízení, kdy dochází k rozšíření výjimek z odpovědnosti státu ilegálního překročení hranice – mimo jiné může být břemeno za

určitých podmínek přesunuto na stát, kde se migranti v rozhodný moment zdržují (tzv. „kompenzace v oblasti příslušnosti“) – což je chápáno také jako forma solidarity.

Největší nedostatky migračního paktu ale nespočívají v tom, co v něm je, ale v tom, co v něm schází – totiž rozhodná opatření k ochraně vnějších hranic před nedovoleným překračováním. EU se od dob migrační krize v letech 2015–2016 nepoučila a kolem této otázky stále přešlapuje na místě. Státy, které se o efektivní obranu hranic snaží (Maďarsko, Polsko či balkánské země), jsou dokonce unijními orgány peskovány (a v případě Maďarska i postihovány) za příliš tvrdý postup vůči migrantům

Celkově můžeme říct, že migrační pakt je rozporuplným počinem, který obsahuje užitečná i škodlivá opatření, v němž ale chybí to vůbec nejdůležitější – odhodlání a vize, pokud jde o zastavení nelegální migrace.

Co je však horší: představuje zabetonování a zbytnění současného těžkopádného systému – s dílčími zlepšeními a dílčími zhoršeními, která se navzájem vyruší.

V každém případě znamená pokračování nynějšího stavu, a to je tváří v tvář obnoveným migračním tlakům velmi málo.

Často slyšíme v této situaci obavy o osud Schengenského prostoru, a tedy volného cestování bez hraničních kontrol napříč většinou Unie a několika dalšími státy. Jsem přesvědčena, že to není to hlavní, co by nás mělo trápit. Schengen byl jistě příjemnou věcí, v době příznivých vnějších podmínek fungoval zdánlivě bezproblémově. Málo jsme si ale všímali toho, čím je toto pohodlí zaplaceno.

Zúčastněné země byly totiž uvrženy do přílišné vzájemné závislosti. Vznikl tady obrovský, prostupný nadnárodní prostor sdílených problémů a kolektivní neodpovědnosti. Nezvládnutá imigrace a bezpečnostní hrozby v každém státě se přenášejí na ostatní. Selhání a neuvážené kroky jednotlivých států mají dalekosáhlé dopady pro celek. Vzpomeňme třeba na německé faktické pozvání Syřanů v roce 2015.

Jednotlivé členské státy nemohou účinně chránit svoje území a vést vlastní azylovou a přistěhovaleckou politiku. Namísto toho jsou odkázány na společná řešení na centrální úrovni. Předali jsme Bruselu rozsáhlé pravomoci v těchto oblastech. Vývoj posledních let přitom naplno ukázal, že bruselské centrum:

· je v řešení těchto otázek neakceschopné, bezradné, utápí se v těžkopádných rozhodovacích procesech;

· má větší starost o blaho migrantů než o ochranu hranic;

· nabízí „řešení“, která spočívají především v prohlubování centralizace a přerozdělování problémů.

Luxus -ušetřených minut na hranicích, kde nemusíme párkrát za rok zastavit a ukázat pas nebo občanku, opravdu nestojí za to, abychom přišli o naši bezpečnost, abychom se zbavili možnosti rozhodovat o tom, jací lidé z vnějšku a kolik jich k nám může přijít a žít s námi.

Pokud migrační pakt a obecně společná opatření na úrovni Unie nebudou s to zastavit nynější migrační tlaky, pokud se dál přes vnější hranice budou valit statisícové vlny ilegálních migrantů, je načase nastolit otázku, zda má smysl a zda je udržitelné v schengenském projektu „Evropy bez hranic“ pokračovat. Zda není lépe vrátit se k osvědčenému modelu, ve kterém každý stát odpovídá sám za svoje hranice a také za svou azylovou a přistěhovaleckou politiku. Koneckonců nebylo to právě Německo, které před několika měsíci začalo kontrolovat všechny své pozemní hranice?

Pokud by se naše vláda chtěla inspirovat, připojuji několik doporučení z Konzervativního kempu, který proběhl 12. a 13. října 2024, na kterém vystoupilo 115 osobností:

Robert Kotzian

· Odstranit faktory, které nelegální migranty mohou lákat do ČR. Sociální zabezpečení omezit na minimum a poskytováno výhradně naturálně.

· Provést komplexní reformu migračního práva a lidskoprávního systému. Odstoupit od Evropské úmluvy o lidských právech.

· Skutečně chránit a hlídat hranice včetně námořní.

Vlastimil Veselý

· Důsledně odlišovat podporu vysoce kvalifikovaných specialistů od málo kvalifikované a nekvalifikované imigrace a od žadatelů o azyl. Bezplatnou poradenskou podporu podmínit doložením identity a pracovní smlouvou, ukončit finanční podporu politickým neziskovkám.

· Na úrovni EU: Zahájit deportace ilegálních migrantů ve spolupráci se zeměmi, kterým poskytujeme rozvojovou pomoc. Jejich součinnost musí být podmínkou pokračování pomoci. Zrušit nefunkční Frontex a jeho prostředky poskytnout nejvíce ohroženým zemím k ochraně vnějších hranic.

· Vypovědět migrační pakt, odstoupit od Evropské úmluvy o lidských právech a připravit se na trvalou ochranu státních hranic ve spolupráci se sousedními zeměmi.

Ayn Randová řekla: „Je možné ignorovat realitu. Ale není možné vyhnout se následkům reality.“ Tak realitu neignorujme a začněme konat.

22. ledna 2025