Při podobných příležitostech se obvykle pronášejí formální slavnostní zdravice nebo slohová cvičení abstraktně teoretizující, například o tématu „spravedlnost v běhu času.“
Zvolím druhou možnost, tedy cosi jako abstraktně teoretizující cvičení. Má motivace je ale zcela pragmatická a podložena každodenní zkušeností práce zákonodárce.

Když přijde student na práva, učí se rozdělení státní moci na exekutivu, legislativu a justici.
Už při prvních přednáškách slyší, že balance rozdělení moci mezi tyto pilíře musí být trvale střežena a obnovována.
Je tomu tak kvůli fenoménu „vykrádání“ pravomocí, kdy legislativa má tendenci lézt do zelí exekutivě, exekutiva justici a justice legislativě.

Ze své senátorské lavice se střetávám s touhle škodlivou tendencí skoro každý den. Vidím neodolatelné nutkání zákonodárců opouštět roli tvůrce pravidel a montovat se výkonné moci do jejich aplikace. Chcete příklad? Před nedávnem jeden ze senátních výbor přijal usnesení, kterým vyzval vládu, aby převedla jistý majetek bezplatně obci. Zákonodárci by tak rádi řídili, vyšetřovali, prováděli, vykonávali.

Za sebe vám mohu slíbit, že tomuto pokušení budu nekompromisně odolávat, jak jsem odolávala doposud.

Naopak exekutiva velmi ráda poučuje justici, jak má rozhodovat. Mistruje soudy, jak má vypadat spravedlivé rozhodování. A když se jim spravedlivé nepozdává, kritizuje celou justici jako systém nebo dehonestuje jednotlivé soudce.

Podobné je to ale i s justicí. I v rozsudcích či nálezech občas vidíme svévolné dotváření právního řádu, ba pokyny, jak má zákonodárná moc rozhodovat a jaké zákony má schvalovat.
Pokud mně bliká kontrolka, když se setkám s pokusy o vlamování legislativy do justice, ráda bych podobné kontrolky viděla blikat i v řadách justice v případech, kdy začnou řádit „duchové zákonů.“

V úvodu jsem slibovala řečnické cvičení o notoricky známých teoretických fenoménech. Jaká škoda, že tyhle teoretické pravdy mají mnohdy podobu až příliš reálnou, naturalistickou, kasuistickou.

18. 10. 2024