Vystoupení v Senátě k novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí
Od okamžiku, kdy jsem opustila právnickou fakultu a začala se věnovat ochraně dětí, ze všech stran slyším, jak nám právě na dětech záleží. Děti jsou přece ti nejslabší, nejnevinnější, neohroženější, nejzranitelnější.
Jaká škoda, že ochrany dětí máme všichni a na všech úrovních plná ústa. Zaklínáme se nejlepším zájmem dítěte, ale dětem v zuřivých rozvodových sporech žádnou skutečnou pomoc neposkytneme. Srdce nám krvácí nad ženami - oběťmi domácího násilí, ale že nejpostiženějším bývá v patologické rodině právě dítě, zmiňujeme jen tak okrajově. Na politických platformách hlásáme, že akutně potřebujeme dětského ombudsmana – ale namísto skutečné pomoci dětem zřizujeme jen prázdnou schránku formálního nového státního úřadu.
Někteří z vás možná při povrchním čtení projednávaného návrhu zajásají, že konečně tento zákon pomůže dětem. Ale skutečnost je jiná. Poslední velká novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí platí od 1. ledna 2022. Tedy jen 1,5 roku, a už je na stole další velká novela. To jen ukazuje, jak si s ochranou dětí nevíme rady. Jaká škoda, že novela neobsahuje další palčivé otázky: profesionální pěstouny, profesionální kolizní opatrovníky.
Jako člověk z praxe vám mohu říct, co by děti zoufale potřebovaly: nikoliv nové paragrafy a nové novely, ani nové instituce či poradní sbory plné dětí. Potřebujeme vzdělané a dobře zaplacené odborníky, kteří nebudou z OSPODů utíkat někam jinam, kteří nebudou vyhoření, ale naopak motivovaní, kteří nebudou přetížení, ale naopak na každém rohu připraveni na zavolání. Na ně a pro ně potřebujeme více peněz a další spoustu peněz potřebujeme pro vyškolené právní zástupce a pro okamžitou terapeutickou pomoc. Ne za rok, až rozhodne Ústavní soud. Ne za půl roku, až rozhodne ten opatrovnický. Ne za 4 měsíce, že bude mít čas dětský psycholog nebo psychiatr. Potřebujeme finance pro zaplacení lidí a pro akutní a okamžitou pomoc.
Více peněz si nenatiskneme. Více peněz se nenarodí v bankomatech ani si ty elektronické cifry nevycucáme z prstu. Máme jenom jeden státní rozpočet, a i ten je vysoce zadlužený. Měli bychom si uvědomit priority.
A pak se musíme vážně ptát, nikoliv jen tak v klidu zvedat ruce a brát zprávy na vědomí. Musíme, protože to je náš základní úkol, naše odpovědnost občanům této země. Na co použijeme prostředky od občanů? Na co využijeme vybrané daně? To nejsou naše peníze, abychom je jen tak z plezíru vydávali na nějaké zbytečnosti. Abychom porcovali medvědy a podporovali třebas i hezké věci. Protože když podpoříme ty hezké, milé, třebas kulturní, cyklosteskové, dotační, nebudeme mít na děti.
Pan kolega Drahoš mě nedávno veřejným dopisem osočil, jak si vůbec mohu dovolit nahlas přemýšlet o tom, které státní instituce máme rušit. Bylo to až úsměvné, jak bojoval za svůj krajíc chleba, za svou Akademii věd. Připadá mu důležitější než děti? A vám ostatním připadá ta otázka nepřípadná? Kdo jiný, když vláda, když sněmovna takové porovnávání nedělá. Kdo jiný než my se má ptát, má diskutovat o tom, zda dát miliardy na pandury, na pomoc na Ukrajinu, na Digitální agenturu, na nové cesty, na novou školu, na hezčí estrádu v České televizi… nebo na naše ohrožené děti? To je naše hlavní úloha. Nikoliv pořádání koncertů ani zahraniční cesty. Naše úloha je porovnávání priorit. A protože nejsme bohatá země s obrovským přebytkem, nejsme Spojené arabské emiráty, je naší povinností porovnávat a dávat tam, kde je to pro stát absolutně nezbytné.
Jaká škoda, že to neděláme. Až mám dokonce pocit, že to mé kolegy ani příliš akutně nezajímá. Každý bojuje za svou Akademii věd, za svůj hřebčín, za své divadlo.
Inu, na všechno nemáme. Všechno nemůžeme mít. Je otázkou, zda máme nakupovat přenosy z EURA, když nemáme na pomoc ohroženým dětem. To nechť si zodpoví každý sám. Já bych dala víc peněz na ohrožené děti. Pan kolega Drahoš na Akademii věd.
Před chvílí jsme projednávali rozpočtovou strategii a konvergenční program. Jaká škoda, že jsme k tomuto bodu nevedli tak rozsáhlou
diskusi, jakou jsme věnovali zjemnění podmínek pro zubaře z Ukrajiny. Stačí si přece porovnat priority a zamyslet se nad tím, proč Česká republika porušuje, porušovala a má v plánu porušovat Maastrichtská kritéria.
Já bych i při sestavování rozpočtu myslela víc na to, čím se oháníme nejčastěji: na naše děti, na ty nejohroženější. Na ty, jichž je mimochodem stále méně. Možná čekáme, až problém nedostatku financí a vyškolených pracovníků vyřeší úplný zánik porodnosti. Jen se podívejte na všechny ty státní kampaně. Že je fajn mít děti, se z žádné kampaně nedovíte. Až se úplně rodit děti přestanou, nebudeme potřebovat sociálně-právní pomoc, ani odborníky, ani novely.
Vystoupení v Senátě k novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí
Od okamžiku, kdy jsem opustila právnickou fakultu a začala se věnovat ochraně dětí, ze všech stran slyším, jak nám právě na dětech záleží. Děti jsou přece ti nejslabší, nejnevinnější, neohroženější, nejzranitelnější.
Jaká škoda, že ochrany dětí máme všichni a na všech úrovních plná ústa. Zaklínáme se nejlepším zájmem dítěte, ale dětem v zuřivých rozvodových sporech žádnou skutečnou pomoc neposkytneme. Srdce nám krvácí nad ženami - oběťmi domácího násilí, ale že nejpostiženějším bývá v patologické rodině právě dítě, zmiňujeme jen tak okrajově. Na politických platformách hlásáme, že akutně potřebujeme dětského ombudsmana – ale namísto skutečné pomoci dětem zřizujeme jen prázdnou schránku formálního nového státního úřadu.
Někteří z vás možná při povrchním čtení projednávaného návrhu zajásají, že konečně tento zákon pomůže dětem. Ale skutečnost je jiná. Poslední velká novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí platí od 1. ledna 2022. Tedy jen 1,5 roku, a už je na stole další velká novela. To jen ukazuje, jak si s ochranou dětí nevíme rady. Jaká škoda, že novela neobsahuje další palčivé otázky: profesionální pěstouny, profesionální kolizní opatrovníky.
Jako člověk z praxe vám mohu říct, co by děti zoufale potřebovaly: nikoliv nové paragrafy a nové novely, ani nové instituce či poradní sbory plné dětí. Potřebujeme vzdělané a dobře zaplacené odborníky, kteří nebudou z OSPODů utíkat někam jinam, kteří nebudou vyhoření, ale naopak motivovaní, kteří nebudou přetížení, ale naopak na každém rohu připraveni na zavolání. Na ně a pro ně potřebujeme více peněz a další spoustu peněz potřebujeme pro vyškolené právní zástupce a pro okamžitou terapeutickou pomoc. Ne za rok, až rozhodne Ústavní soud. Ne za půl roku, až rozhodne ten opatrovnický. Ne za 4 měsíce, že bude mít čas dětský psycholog nebo psychiatr. Potřebujeme finance pro zaplacení lidí a pro akutní a okamžitou pomoc.
Více peněz si nenatiskneme. Více peněz se nenarodí v bankomatech ani si ty elektronické cifry nevycucáme z prstu. Máme jenom jeden státní rozpočet, a i ten je vysoce zadlužený. Měli bychom si uvědomit priority.
A pak se musíme vážně ptát, nikoliv jen tak v klidu zvedat ruce a brát zprávy na vědomí. Musíme, protože to je náš základní úkol, naše odpovědnost občanům této země. Na co použijeme prostředky od občanů? Na co využijeme vybrané daně? To nejsou naše peníze, abychom je jen tak z plezíru vydávali na nějaké zbytečnosti. Abychom porcovali medvědy a podporovali třebas i hezké věci. Protože když podpoříme ty hezké, milé, třebas kulturní, cyklosteskové, dotační, nebudeme mít na děti.
Pan kolega Drahoš mě nedávno veřejným dopisem osočil, jak si vůbec mohu dovolit nahlas přemýšlet o tom, které státní instituce máme rušit. Bylo to až úsměvné, jak bojoval za svůj krajíc chleba, za svou Akademii věd. Připadá mu důležitější než děti? A vám ostatním připadá ta otázka nepřípadná? Kdo jiný, když vláda, když sněmovna takové porovnávání nedělá. Kdo jiný než my se má ptát, má diskutovat o tom, zda dát miliardy na pandury, na pomoc na Ukrajinu, na Digitální agenturu, na nové cesty, na novou školu, na hezčí estrádu v České televizi… nebo na naše ohrožené děti? To je naše hlavní úloha. Nikoliv pořádání koncertů ani zahraniční cesty. Naše úloha je porovnávání priorit. A protože nejsme bohatá země s obrovským přebytkem, nejsme Spojené arabské emiráty, je naší povinností porovnávat a dávat tam, kde je to pro stát absolutně nezbytné.
Jaká škoda, že to neděláme. Až mám dokonce pocit, že to mé kolegy ani příliš akutně nezajímá. Každý bojuje za svou Akademii věd, za svůj hřebčín, za své divadlo.
Inu, na všechno nemáme. Všechno nemůžeme mít. Je otázkou, zda máme nakupovat přenosy z EURA, když nemáme na pomoc ohroženým dětem. To nechť si zodpoví každý sám. Já bych dala víc peněz na ohrožené děti. Pan kolega Drahoš na Akademii věd.
Před chvílí jsme projednávali rozpočtovou strategii a konvergenční program. Jaká škoda, že jsme k tomuto bodu nevedli tak rozsáhlou
diskusi, jakou jsme věnovali zjemnění podmínek pro zubaře z Ukrajiny. Stačí si přece porovnat priority a zamyslet se nad tím, proč Česká republika porušuje, porušovala a má v plánu porušovat Maastrichtská kritéria.
Já bych i při sestavování rozpočtu myslela víc na to, čím se oháníme nejčastěji: na naše děti, na ty nejohroženější. Na ty, jichž je mimochodem stále méně. Možná čekáme, až problém nedostatku financí a vyškolených pracovníků vyřeší úplný zánik porodnosti. Jen se podívejte na všechny ty státní kampaně. Že je fajn mít děti, se z žádné kampaně nedovíte. Až se úplně rodit děti přestanou, nebudeme potřebovat sociálně-právní pomoc, ani odborníky, ani novely.
Ale budeme mít na filmy o bezdětných.
10. 7. 2024
Publikováno: 10. 7. 2024