Vystoupení k ST 261 Zpráva o vývoji EU v roce 2023
Pročítám si zprávu a říkám si, že je učebnicovým příkladem, na kterém bychom mohli vysvětlit význam úsloví „pro stromy nevidět les“. Setkáváme se zde se strohým popisem mnoha desítek různých přijatých opatření, koncepčních dokumentů či návrhů. Ty jsou sice tematicky utříděny, ale tím jejich zpracování v podstatě končí. Chybí rozlišování podle důležitosti a politické citlivosti, chybí zobecňování a vyvozování trendů, chybí analýza toho, kam se Unie za celý loňský rok posunula, jak se k tomu stavíme, co se nám podařilo prosadit a co ne. Ve výsledku má celé toto pojednání pro vysvětlení a reflexi vývoje Unie v daném období jen omezený přínos. To je také vidět na nulovém zájmu senátorů o projednání tohoto bodu.
Pokud bychom se na minulý rok chtěli podívat tím jiným, zajímavějším, ba dokonce podstatným způsobem, pak bychom si měli všimnout několika momentů (a to tváří v tvář volebnímu výsledku nedávných voleb do Evropského parlamentu):
Rok 2023 znamenal velký skok v prosazování Green Dealu. Především byla definitivně přijata většina opatření z balíčku Fit for 55, a to včetně:
· nových emisních norem pro osobní automobily a dodávky, které mají přinést konec klasických spalovacích motorů;
· utužení systému obchodování s emisními povolenkami;
· uhlíkového cla;
· zostřené úpravy energetické účinnosti; nebo
· nově vystupňovaných požadavků na podporu energie z obnovitelných zdrojů.
Všechny zbývající návrhy z balíčku kromě návrhu reformy zdanění energie byly loni fakticky uzavřeny a formální přijetí doběhlo v prvních měsících tohoto roku.
Měli bychom si být vědomi toho, co tato a další greendealová opatření znamenají. Až si budou občané stěžovat na růst cen, měli by vědět, že za ně nemohou žádné války, ale právě tato euroopatření. Čeká nás zejména růst cen zboží i služeb, růst životních nákladů, další tíživá regulace a administrativní zátěž pro podnikatele i běžné občany,
zhoršení postavení evropských podniků ve světové konkurenci, ohrožení evropského automobilového průmyslu i osobní mobility občanů, zaostávání Evropy, snižování životní úrovně.
A co jsme proti schválení těchto škodlivých předpisů udělali my? Řadu těchto návrhů jsme možná kritizovali, netěšily nás, varovali jsme před přehnanými ambicemi, ale nakonec jsme neměli sílu vzdorovat. Maximálně jsme se v některých případech zdrželi hlasování.
Druhým stěžejním bodem je pro mě znovu se vynořující migrační krize a neschopnost Unie jí čelit. Pokud jde o ilegální migraci a počty žádostí o azyl, dostali jsme se v minulém roce k nejvyšším číslům od roku 2016.
Celý tzv. migrační pakt, který byl loni z velké části dojednán a letos na jaře finalizován, je jen souborem polovičatých opatření. Vévodí tomu ona (po tolik let v různých podobách diskutovaná) „povinná solidarita“, která znamená přerozdělování problémů, ne jejich řešení.
Nebezpečí migračního paktu popisují mnozí. Migrační solidarita je falešná morální hodnota. Jejím účelem je morálně obhájit export migrační katastrofy do států, které jí prozatím nejsou zasaženy. I pouhé riziko, že tento problém začne být zavlékán také do České republiky, je nepřijatelné a v ostrém rozporu s naším národním zájmem.
Neměli bychom také přehlédnout další zásadní moment minulého roku, a to byl tlak na dodatečné navýšení víceletého finančního rámce, tedy dlouhodobého rozpočtu EU. Toto navýšení bylo nakonec letos v únoru skutečně prosazeno.
Poprvé v historii si Unie nevystačila s přidělenými penězi. A to navzdory tomu, že tento rozpočet byl od počátku výrazně posílen nástrojem Next Generation EU, kterým jsme se společně zadlužili na několik desetiletí.
Jako velmi nebezpečné se jeví návrhy Evropského parlamentu z listopadu 2023 na změnu zakládacích smluv. Navržené změny zahrnují požadavky na další významné omezení jednomyslného hlasování v Radě, na další posílení pravomocí Unie, na další politizaci unijních institucí. To vše dohromady by znamenalo velký posun směrem k federalizaci Unie. Kdo pro takové změny hlasoval, ten chce
více Evropy. Jak ale ukázaly eurovolby, většina země více Evropy nechce.
V dnešní době tvrdě pociťujeme, že integrace se vylila z břehů a vytváří více problémů než užitku. Proto musíme silněji než kdy jindy tyto návrhy, které by znamenaly další prohlubování problémů, rozhodně odmítnout.
Když jsme projednávali loňské vydání této výroční zprávy, upozorňovala jsem na několik dlouhodobých trendů ve vývoji integrace, které by nás měly znepokojovat. Hovořila jsem především o bezhlavé, překotné expanzi EU v širokém spektru odvětví, o rozmachu ideologicky motivovaných opatření a o vzrůstajícím sebevědomí unijních institucí, které se chovají vůči členským státům s čím dál větší povýšeností.
Vývoj v roce 2023 ukazuje, že se nic nezměnilo, že všechny tyto trendy nadále pokračují.
Z mnoha příkladů nezřízené expanze či expanzivních choutek unijních institucí, můžeme uvést: Evropský akt o svobodě médií (který byl loni fakticky dojednán a letos přijat), snahy Bruselu stále více hovořit do vzdělávání a zdravotnictví nebo (až úsměvný) návrh na zavedení harmonizovaných pravidel pro chov psů a koček v chovných zařízeních, obchodech se zvířaty a útulcích.
Ze silně ideologických iniciativ, které byly loni formálně přijaty nebo fakticky uzavřeny, můžeme připomenout přistoupení Unie k Istanbulské úmluvě, přijetí směrnice o transparentnosti v odměňování nebo dojednání směrnice o potírání násilí vůči ženám a domácího násilí a směrnice o standardech pro orgány pro rovné zacházení v oblasti rovného zacházení.
Pokud jde o nepřiměřené sebevědomí a nadřazené chování Bruselu, nadále je hlavním problémem vměšování se do vnitřních věcí členských států pod záminkou ochrany právního státu.
V souvislosti s loňskou zprávou jsem také kritizovala naši pasivitu, naše plutí s proudem a neexistenci sebevědomé, konzistentní, asertivní politiky vůči Bruselu. Letošní zpráva tyto nepříznivé závěry jen potvrzuje. Stačí se podívat už na její slovník: Naprosto nepřijatelné, škodlivé iniciativy nepojmenovává pravými jmény, ale označuje je jako
„velmi ambiciózní“. Novou polskou vládu pro její agilnost vůči Bruselu popisuje jako „proevropskou“. Často také při popisu a hodnocení jednotlivých iniciativ jen přebírá argumentaci Komise.
Vidíme také, že vrchol našeho odporu vůči oněm tzv. „velmi ambiciózním“ iniciativám spočívá v tom, že se tu a tam zdržíme hlasování.
Můj závěr je takový, že rok 2023 znamenal pokračování negativních trendů, a tedy pokračování sesuvu Unie po šikmé ploše dolů. Centralizace, ideologizace, bohorovnost unijních institucí a neschopnost efektivně řešit skutečné problémy jsou faktory, které vtahují integrační projekt do stále hlubší krize.
Za těchto okolností je obzvláště potřeba, abychom dokázali hájit naše zájmy. Dokud však nebudeme umět formulovat svoji pozici jasně a ostře, dokud nebudeme dělat rozruch, stavět se na zadní, vystupovat tvrdě a odhodlaně, pak svoje zájmy prosadíme těžko.
Vystoupení k ST 261 Zpráva o vývoji EU v roce 2023
Pročítám si zprávu a říkám si, že je učebnicovým příkladem, na kterém bychom mohli vysvětlit význam úsloví „pro stromy nevidět les“. Setkáváme se zde se strohým popisem mnoha desítek různých přijatých opatření, koncepčních dokumentů či návrhů. Ty jsou sice tematicky utříděny, ale tím jejich zpracování v podstatě končí. Chybí rozlišování podle důležitosti a politické citlivosti, chybí zobecňování a vyvozování trendů, chybí analýza toho, kam se Unie za celý loňský rok posunula, jak se k tomu stavíme, co se nám podařilo prosadit a co ne. Ve výsledku má celé toto pojednání pro vysvětlení a reflexi vývoje Unie v daném období jen omezený přínos. To je také vidět na nulovém zájmu senátorů o projednání tohoto bodu.
Pokud bychom se na minulý rok chtěli podívat tím jiným, zajímavějším, ba dokonce podstatným způsobem, pak bychom si měli všimnout několika momentů (a to tváří v tvář volebnímu výsledku nedávných voleb do Evropského parlamentu):
Rok 2023 znamenal velký skok v prosazování Green Dealu. Především byla definitivně přijata většina opatření z balíčku Fit for 55, a to včetně:
· nových emisních norem pro osobní automobily a dodávky, které mají přinést konec klasických spalovacích motorů;
· utužení systému obchodování s emisními povolenkami;
· uhlíkového cla;
· zostřené úpravy energetické účinnosti; nebo
· nově vystupňovaných požadavků na podporu energie z obnovitelných zdrojů.
Všechny zbývající návrhy z balíčku kromě návrhu reformy zdanění energie byly loni fakticky uzavřeny a formální přijetí doběhlo v prvních měsících tohoto roku.
Měli bychom si být vědomi toho, co tato a další greendealová opatření znamenají. Až si budou občané stěžovat na růst cen, měli by vědět, že za ně nemohou žádné války, ale právě tato euroopatření. Čeká nás zejména růst cen zboží i služeb, růst životních nákladů, další tíživá regulace a administrativní zátěž pro podnikatele i běžné občany,
zhoršení postavení evropských podniků ve světové konkurenci, ohrožení evropského automobilového průmyslu i osobní mobility občanů, zaostávání Evropy, snižování životní úrovně.
A co jsme proti schválení těchto škodlivých předpisů udělali my? Řadu těchto návrhů jsme možná kritizovali, netěšily nás, varovali jsme před přehnanými ambicemi, ale nakonec jsme neměli sílu vzdorovat. Maximálně jsme se v některých případech zdrželi hlasování.
Druhým stěžejním bodem je pro mě znovu se vynořující migrační krize a neschopnost Unie jí čelit. Pokud jde o ilegální migraci a počty žádostí o azyl, dostali jsme se v minulém roce k nejvyšším číslům od roku 2016.
Celý tzv. migrační pakt, který byl loni z velké části dojednán a letos na jaře finalizován, je jen souborem polovičatých opatření. Vévodí tomu ona (po tolik let v různých podobách diskutovaná) „povinná solidarita“, která znamená přerozdělování problémů, ne jejich řešení.
Nebezpečí migračního paktu popisují mnozí. Migrační solidarita je falešná morální hodnota. Jejím účelem je morálně obhájit export migrační katastrofy do států, které jí prozatím nejsou zasaženy. I pouhé riziko, že tento problém začne být zavlékán také do České republiky, je nepřijatelné a v ostrém rozporu s naším národním zájmem.
Neměli bychom také přehlédnout další zásadní moment minulého roku, a to byl tlak na dodatečné navýšení víceletého finančního rámce, tedy dlouhodobého rozpočtu EU. Toto navýšení bylo nakonec letos v únoru skutečně prosazeno.
Poprvé v historii si Unie nevystačila s přidělenými penězi. A to navzdory tomu, že tento rozpočet byl od počátku výrazně posílen nástrojem Next Generation EU, kterým jsme se společně zadlužili na několik desetiletí.
Jako velmi nebezpečné se jeví návrhy Evropského parlamentu z listopadu 2023 na změnu zakládacích smluv. Navržené změny zahrnují požadavky na další významné omezení jednomyslného hlasování v Radě, na další posílení pravomocí Unie, na další politizaci unijních institucí. To vše dohromady by znamenalo velký posun směrem k federalizaci Unie. Kdo pro takové změny hlasoval, ten chce
více Evropy. Jak ale ukázaly eurovolby, většina země více Evropy nechce.
V dnešní době tvrdě pociťujeme, že integrace se vylila z břehů a vytváří více problémů než užitku. Proto musíme silněji než kdy jindy tyto návrhy, které by znamenaly další prohlubování problémů, rozhodně odmítnout.
Když jsme projednávali loňské vydání této výroční zprávy, upozorňovala jsem na několik dlouhodobých trendů ve vývoji integrace, které by nás měly znepokojovat. Hovořila jsem především o bezhlavé, překotné expanzi EU v širokém spektru odvětví, o rozmachu ideologicky motivovaných opatření a o vzrůstajícím sebevědomí unijních institucí, které se chovají vůči členským státům s čím dál větší povýšeností.
Vývoj v roce 2023 ukazuje, že se nic nezměnilo, že všechny tyto trendy nadále pokračují.
Z mnoha příkladů nezřízené expanze či expanzivních choutek unijních institucí, můžeme uvést: Evropský akt o svobodě médií (který byl loni fakticky dojednán a letos přijat), snahy Bruselu stále více hovořit do vzdělávání a zdravotnictví nebo (až úsměvný) návrh na zavedení harmonizovaných pravidel pro chov psů a koček v chovných zařízeních, obchodech se zvířaty a útulcích.
Ze silně ideologických iniciativ, které byly loni formálně přijaty nebo fakticky uzavřeny, můžeme připomenout přistoupení Unie k Istanbulské úmluvě, přijetí směrnice o transparentnosti v odměňování nebo dojednání směrnice o potírání násilí vůči ženám a domácího násilí a směrnice o standardech pro orgány pro rovné zacházení v oblasti rovného zacházení.
Pokud jde o nepřiměřené sebevědomí a nadřazené chování Bruselu, nadále je hlavním problémem vměšování se do vnitřních věcí členských států pod záminkou ochrany právního státu.
V souvislosti s loňskou zprávou jsem také kritizovala naši pasivitu, naše plutí s proudem a neexistenci sebevědomé, konzistentní, asertivní politiky vůči Bruselu. Letošní zpráva tyto nepříznivé závěry jen potvrzuje. Stačí se podívat už na její slovník: Naprosto nepřijatelné, škodlivé iniciativy nepojmenovává pravými jmény, ale označuje je jako
„velmi ambiciózní“. Novou polskou vládu pro její agilnost vůči Bruselu popisuje jako „proevropskou“. Často také při popisu a hodnocení jednotlivých iniciativ jen přebírá argumentaci Komise.
Vidíme také, že vrchol našeho odporu vůči oněm tzv. „velmi ambiciózním“ iniciativám spočívá v tom, že se tu a tam zdržíme hlasování.
Můj závěr je takový, že rok 2023 znamenal pokračování negativních trendů, a tedy pokračování sesuvu Unie po šikmé ploše dolů. Centralizace, ideologizace, bohorovnost unijních institucí a neschopnost efektivně řešit skutečné problémy jsou faktory, které vtahují integrační projekt do stále hlubší krize.
Za těchto okolností je obzvláště potřeba, abychom dokázali hájit naše zájmy. Dokud však nebudeme umět formulovat svoji pozici jasně a ostře, dokud nebudeme dělat rozruch, stavět se na zadní, vystupovat tvrdě a odhodlaně, pak svoje zájmy prosadíme těžko.
10. 7. 2024
Publikováno: 10. 7. 2024