Francouzský ekonom Frédéric Claude Bastiat napsal v roce 1850 spis nazvaný Co je vidět a co není vidět aneb Demokratům. V této úvaze varuje před unáhlenými změnami odůvodněnými krásnými myšlenkami a cíli, které však velmi často přinášejí neočekávané reakce na změny.
Většina autorů všech změn a novel stávajících předpisů navrhované změny obhajuje tím, že změny přinesou zrychlení, zefektivnění, zlepšení práce, života a všech procesů a úspory státu a vůbec slibuje všelijakou pomoc adresátům právní normy. Nejinak je to i u oblřímí změny rozhodování o dětech a o rozvodech, kterou připravilo Ministerstvo spravedlnosti a nedávno schválila vláda. Formálně jde o novelu občanského zákoníku a spousty dalších zákonů: občanského soudního řádu, zákona o soudních poplatcích, o státní sociální podpoře, o důchodovém pojištění, o sociálně právní ochraně dětí, exekučního řádu, školského zákona, o životním a existenčním minimu, insolvenčního zákona a zákona o zvláštních řízení soudních. Důvodová zpráva má 123 stran a je plná čísel, statistik, porovnání se zahraničním a povzdechů nad tím, jak je současná právní úprava rozvodů těžkopádná, pomalá a drahá (str. 48 důvodové zprávy).
Každý, kdo se problematikou rozvodů zabývá, při čtení všech těch vzdechů začne zákonitě přemýšlet o tom, zda stávají rozvod rozdělený do dvou a někdy do tří řízení (opatro, rozvod, SJM) skutečně naplňuje ona tři adjektiva: tedy zda je těžkopádný, pomalý a drahý. Rozvod sám je dnes nejrychlejším typem řízení vůbec, soud vám ho nařídí do měsíce a hotovo je po jediném stání za pár minut. Jak uvádí důvodová zpráva, 85 % manželství se rozvádí dohodou. U zbytku se důvod rozvratu zjišťuje formálně, protože rozvodu se nedá účelně bránit a nikdo nechce na veřejnosti „prát špinavé prádlo“. Proti rozsudku o rozvodu se nikdo neodvolává a není výjimkou, že soud vydá účastníkům písemné znění rozhodnutí hned po jednání. Moc by mě zajímalo, kdo tlačí na změnu rozvodů, protože rozvod sám nezpůsobuje žádný ekonomický, časový ani organizační problém účastníkům, soudu, právním zástupcům ani českému státu. Pro rozvod tedy žádné z oněch adjektiv neplatí a tipla bych si, že soudci sami budou bojovat, aby jim tuto agendu nikdo neodebíral, protože je rychlá, bezproblémová a brzy skončená. Traduje se, že o agendu rozvodů usiluje Notářská komora ČR, ale když mluvím s jednotlivými notáři, oni sami se této problematice brání a určitě na její přijetí politicky ani legislativně netlačí. Ke všemu rozvodovost i počet rozvodů dlouhodobě klesá.
V řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem záleží na tom, zda jsou rodiče schopni se domluvit. Rovnou řekněme, že takových rodičů jsou dvě třetiny a že si zaslouží potlesk. Jsou-li rodiče navíc nesezdaní, pak se ve většině případů opatrovnické řízení nekoná vůbec, protože rodiče nechodí k soudu a nevyžadují rozsudek. Jsou-li rodiče manžely a dohodnou se, opatrovnický soud rozhodne na první, maximálně na druhé jednání, takže od podání návrhu uplyne maximálně čtvrt roku, tedy opět žádní těžkopádnost, pomalost ani nákladnost. No a zbývá třetí skupina rodičů, která je počtově nejmenší, ale soudní řízení je nejsložitější: rodiče ve sporu. Pak nastupuje někdy i zdlouhavé soudní jednání s mnoha jednáními, důkazy a občas i s advokáty a se znaleckými posudky. Taková řízení skutečně jsou těžkopádná, pomalá a drahá, ale za nic z toho nemůže občanský zákoník, ba ani procesní předpis (zákon o zvláštních řízeních soudních), ale sami rodiče v emocích, v nenávisti a odmítající opustit své představy o porozchodovém uspořádání. Tito rodiče a tyto spory jsou vysilující nejen pro soudce, ale i pro rodiče samotné, jejich právní zástupce, opatrovníky a soudní znalce. Ovšem tuto nepříznivou realitu nezmění žádná změna právní úpravy, ale konglomerát mediace,
edukace, státní pomoci rozhádanému páru a změna vztahů mezi lidmi obecně. Rozhádaných rodičů totiž ani tak moc nepřibývá, jako se spíš zvětšují konflikty a urputnost účastníků. V těchto sporných věcech se také pravidelně účastníci odvolávají, dovolávají a podávají ústavní stížnosti. Proto se zdá, že jejich věci se vlečou, zatímco děti rostou.
Co má přinést nová právní úprava rozvodů
Ale zpět k rozvodům a navrhované změně. Ta má zrušit zjišťování příčin rozvratu manželství, u dohodnutého rozvodu znovu zavést nevyvratitelnou domněnku kvalifikovaného rozvratu, dále zrušit podmínku smluveného rozvodu spočívající v odděleném soužití po dobu delší než šest měsíců a upustit od povinného výslechu manželů a od požadavku, aby se soud u každého manželství pokusil o smír. Všechny tyto změny se dohodnutým manželům zdají jako formalistické pitomosti, ale praxe už si s nimi poradila a u soudu se s nimi setkáváme v minimalistické podobě. Celý humbuk kolem změny rozvodového řízení se mi tak zdá poněkud zbytečný. Je zajímavé, že s návrhem přichází Ministerstvo spravedlnosti, ačkoliv z praxe, od soudů ani od advokátů či opatrovníků žádné stížnosti na dnešní rozvody nezaznívají. Je třeba si proto znovu a znovu klást otázky: qui bono. Určitě po změně nevolá sama praxe. Pokud bude navrhovaná změna nakonec přijata, v praxi se prakticky nic nezmění. Například ustanovení o tom, že jednou z podmínek pro povolení rozvodu je, že manželé nesdílejí společnou domácnost déle než 6 měsíců, je vlastně dnes už obsoletní – i ti manželé, kteří domácnost sdílejí, ale chtějí se rozvést, to totiž u soudu popřou.
Největší faktickou změnou je znovuspojení rozvodového a opatrovnického řízení do řízení jediného, jak tomu bylo v původním zákoně o rodině. Inu, odpadne jedno soudní rozhodnutí, ale je otázkou, zda kvůli tomu je třeba přijímat novou právní úpravu. Celý návrh má 40 novelizačních bodů a mj. upravuje a zpřesňuje ustanovení § 858 o rodičovské odpovědnosti a úpravu styku s nezletilým dítětem. Nahlédnuto očima rodinného odborníka jde však o drobné formulační změny, které na řízení nebudou mít žádný vliv. Očekávání předkladatelů návrhu směřující k tomu, že by po přijetí změn nemělo být nové řízení těžkopádné, pomalé a drahé (hlavní důvody všech změn), tedy že by mělo dojít k zásadnímu obratu, je poněkud naivní a po zkušenostech s čtením důvodových zpráv si troufám konstatovat, že se docela jistě nenaplní.
Podobně se dívám na ostatní uvažované změny, které si kladou za cíl převychovat rodiče tak, aby za normální brali rovnoměrné rozdělení péče o dítě mezi otce a matku. To totiž plyne i z platného práva, judikatura tento fakt mnohokrát potvrdila a naprostá většina soudů a soudců tento výklad aplikuje každodenně ve svém rozhodování. Nová právní úprava bohužel nijak nezmění nenávistné a zarputilé rodiče, kteří lpějí na své „pravdě“ a na své verzi minulosti i představách o budoucnosti. Takovou sílu by ovšem neměla žádná legislativní změna.
Naopak za zmínku stojí zdražení soudních služeb. Dnes stojí návrh na rozvod 2000 korun. Tato výše zůstane zachována jen pro dohodnutý rozvod, zatímco poplatek za sporný rozvod bude činit 5000 Kč. Dnes jsou všechna řízení týkající se nezletilých dětí osvobozena od soudního poplatku. Nově (účinnost všech změn je navrhována od 1. ledna 2025) má být odvolání proti rozsudku zpoplatněno částkou 2000 korun, snad aby si rodiče rozmysleli odvolávat se jen tak pro radost. Osobně soudím, že ani tento ekonomický tlak se v praxi příliš neprojeví. Nenávistní a zarputilí rodiče bývají hluboce přesvědčeni, že druhý rodič by dítěti uškodil na těle i na duši, a tak nebudou litovat tří obědů v lepší restauraci, a stejně se proti pro ně nepříznivému rozsudku odvolají.
Mediálně byla podrobněji komentována zejména změna, podle které, dohodnou-li se na tom rodiče, soud rozhodne, že dítě zůstává v péči obou zploditelů, aniž by určoval rozsah péče o dítě každého z nich; jinak soud určí rozsah péče o dítě každého z rodičů. Od této změny si autoři novely slibují, že poskytne větší rozsah péče otcům. Ačkoliv se zdá jít o změnu zásadní, fakticky na ní není nic nového. Pokud je dnes otec aktivní a u soudu požaduje střídavou nebo paritní péči, soud mu vždy rozsah styku určí. Není přitom výjimkou, že otci je přiznán styk v rozsahu od čtvrtka do pondělí v (např.) lichém týdnu, jeden den v sudém týdnu, měsíc o prázdninách a polovinu všech volných dní a svátků se střídáním s matkou ob rok. Takto určený styk otci poskytne téměř polovinu roku, čímž se dostává na roveň střídavé péči. Novela tak jen petrifikuje současnou judikaturu, pročež je vlastně zbytečná.
Část novelizačních bodů upravuje postoupení pohledávky za výživným, což je novinka, o jejíž životaschopnosti můžeme v tuto chvíli jen spekulovat. Faktem je, že někteří rodiče dluží na své dítě na výživném značné částky. Problém ovšem není v tom, že by se podle dnešní právní úpravy nedala pohledávka postoupit, jako v tom, že exekuce či výkon rozhodnutí proti dlužícímu rodiči bývá bezvýsledný, což zcela zjevně bude stejné, ať už bude oprávněnou osobou rodič nebo ten, komu rodič svou pohledávku postoupil.
Jeden z novelizačních bodů se týká školského zákona. Ten k mému údivu výslovně zmiňuje možnost dvou školek či škol, které může dítě navštěvovat v případě, že je svěřeno do péče obou rodičů. Pevně jsem doufala, že tento nesmysl byl dětskou nemocí střídavé péče v dávné minulosti a že dnes soud i psychologové a další rodinní odborníci vysvětlí rodičům, že dvojí školka či škola zásadně narušuje sociální vztahy dítěte k jeho vrstevníkům. Stačí si jen představit, že by kterýkoliv z rodičů chodil jeden týden do práce v Praze a druhý týden do jiné práce v Blansku, abychom pochopili, jaké zvěrstvo občas rodiče za vydatné pomoci nedůvtipných soudců svým dětem způsobovali. Že tuto možnost nyní někdo chce výslovně zakotvit ve školském zákoně, by mě ani v nejhorších snech nenapadlo.
Na jiném autorovi nechám rozbor novinek v oblasti předběžných opatření a nově zaváděného institutu Prozatímní úpravy poměrů dítěte i shrnutí dalších drobností, k nimž se média tak ráda vracejí, například výslovného zákazu tělesného trestání dětí obsaženého v novém § 858 obč. zák. Právě této drobné formulační změně je totiž věnováno více než 10 stran důvodové zprávy, ačkoliv z Listiny základních práv a svobod vyplývá, že nikdo nesmí být podroben krutému ani ponižujícímu zacházení. Ráda bych se však krátce zastavila u participačních práv dítěte.
Participace dítěte
Novela se dotýká participace dítěte změnami v oblasti kolizního opatrovníka. Zastupování dítěte orgánem OSPOD bývá už mnoho let kritizováno. Na vině je dvojznačnost tohoto orgánu, který má primárně na starosti ohrožené dítě, ale jehož zaměstnanci nebývají právníci a nejsou proškolení ve složitostech procesních předpisů. Situaci nepomáhá nedostatečné finanční ohodnocení, psychická zátěž a zejména velká fluktuace zaměstnanců. Dlouhodobě se tedy diskutuje o jiné koncepci. Jako obvykle, i v tomto případě jde o peníze.
Funkci kolizního opatrovníka nezletilého dítěte ve sporu jeho rodičů o péči by pochopitelně byli schopni převzít rodinní advokáti, kteří mají všechny kompetence k této úloze. Stát je ovšem nemá v úmyslu platit a systémovou změnu by proto nepodpořil. Praktické problémy s kolizním opatrovníkem jsou po mém soudu mnohem nebezpečnější a podstatnější než ona „těžkopádnost, pomalost a drahost“ rozvodového řízení, kvůli které navrhovatel se všemi změnami přichází.
Uvedené nedostatky ovšem návrh nejenže neřeší, ale ani se k nim nevyjadřuje. Naopak ruší pozici kolizního opatrovníka u dohodnutých rozvodů s vysvětlením, že povinnou a zákonem požadovanou participaci mají zajistit rodiče. Dá se předpokládat, že zejména opatrovnickým soudcům se tato změna nebude líbit, protože umožní manipulaci a vydírání slabšího z rodičů tím silnějším nebo dohody o dítěti podmíněné majetkovým vypořádáním. Bylo by ovšem fér připomenout, že více než polovina dětí se dnes rodí nesezdaným partnerům. A protože se takoví partneři rozcházejí mnohem častěji než rodiče sezdaní, je zřejmé, že se o péči o děti domlouvají naprosto bez účasti soudů i opatrovníků. Proto lze tento novelizační bod (č. 26) akceptovat, čímž stát přestane ukládat více povinností rodičům sezdaným ve srovnání s rodiči nesezdanými pod podmínkou, že jsou schopni se na péči o společné děti domluvit.
Zajímavější je ovšem konstatování uvedené na str. 51 důvodové zprávy, podle kterého by měl soud ustanovit kolizního opatrovníka dítěti v případě, že o to samo požádá. Zjevně autor důvodové zprávy takovou nepravděpodobnou situaci předpokládá, čímž současně dává najevo svou nepříliš dobrou znalost reálného prostředí u soudu.
Participace nezletilého dítěte je vůbec zajímavá věc. Původní představy autorů Úmluvy o právech dítěte i současného občanského zákoníku předpokládaly, že dítě kolem 12. roku věku je již mentálně schopno se k věcem, které se ho týkají, vyjádřit a jeho vyjádření soud vezme jako důkaz ve věci. Realita, k níž došlo během deseti let účinnosti „nového“ občanského zákoníku, je však docela jiná.
V opatrovnických řízeních bývají běžně slyšeny děti osmileté, šestileté i mladší. Soudci jim kladou otázky plné abstraktních pojmů a děti (dobře nabrífované svými rodiči) na tyto otázky zkušeně a bez zaváhání odpovídají. Ačkoliv nás vývojová psychologie učí, že teprve kolem věku 12 let umí dítě pracovat s abstraktními pojmy, jako je čas, dny v týdnu, hodiny, vztahy, lásky či nenávist apod., přesto se stále u soudů setkáváme s dotazy dětem, které tyto pojmy obsahují. Děsivé pak je, že soud s obsahem takového naučeného rozhovoru pracuje a leckdy je i vtělí do odůvodnění rozsudku, ačkoliv dítě se jen naučilo správné odpovědi, aniž by si pod nimi dokázalo cokoliv reálného představit.
Co je to dětská participace a jak by se měla realizovat, si každý rodič představuje jinak. Existují fungující rodiny, v nichž se dítěte na nic moc neptají a jeho osud řídí rodiče sami, až přibližně do puberty. V jiných rodinách se naopak s děťátkem projednává nejen každá prkotina (jako například jakou čepičku si dnes vezme na procházku roční dítě nebo kterou cestičkou v parku s kočárkem vydat), ale rodiče se dítěti svěřují se svými partnerskými bolestmi, pracovními či finančními problémy. No a pak existuje skupina těch nejvíce rozhádaných rodičů, kteří se svými potomky libovolného věku probírají podrobnosti ze soudních spisů včetně urážek a nadávek a nutí děti ke čtení soudních rozhodnutí i jejich odůvodnění.
Úmluva o právech dítěte měla při formulaci participace na mysli, že se o životě dítěte od oněch cca 12 let nemá rozhodovat stylem „o nás bez nás“, ale že se potomek má na rodičovském rozhodování o svém osudu podílet. Úmluva zajisté nečekala rodičovskou manipulaci a přenášení problémů dospělých na chudáka dítě. Krásný příklad Bastiatova „co je vidět a co není vidět“.
Co je vidět a co není vidět
Ve shodě s úvahami Frédérica Bastiata, o němž jsem se zmínila v úvodu, můžeme přemýšlet o tom, co v tomto případě je vidět a co není vidět. Důvodová zpráva všechny navrhované
změny vyhodnocuje veskrze optimisticky. Dokonce se v pasáži o finančních dopadech zmiňuje výlučně o úsporách, které mají činit pokles nápadu soudů o 15 %, pokles potřeby opatrovníků OSPOD také o 15 %, a tedy úsporu mzdových nákladů o 300 milionů korun. Nehovoří se zde o nutnosti změny vnitřních systémů soudů ani o nákladech na proškoleních všech zainteresovaných zaměstnanců.
Žádná nová legislativa ani žádné opatření nezůstane bez následků, bez reakce. Předem takřka nikdy nelze odhadnout, jak společnost (odborná i široká) na jakoukoliv zákonnou změnu zareaguje. Minimálně bude mít nová legislativa vliv na judikaturu, jež se bude v důsledku zákonných změn měnit. Vedle otázky qui bono by nás mělo zajímat posouzení přiměřenosti právní regulace, tedy zda cílených důsledků dosáhneme právě uvedenou regulací. Vzhledem k velkému rozsahu změn a poněkud formalistické důvodové zprávě plné statistik a zahraničních zkušeností je více než zapotřebí ke všem změnám přistupovat ostražitě a příliš si od nich neslibovat. Zklamání by totiž bylo tím nejmenším, co by si navrhovatel ze srovnání reality minulé a budoucí mohl odnést. Horší by byly změny a důsledky, jichž dnes ani náhodou nedohlédneme. Tedy ty, které v tuto chvíli nejsou vidět, ale buďme si jisti, že přijdou.
Rozvod nově aneb co je vidět a co není vidět
Francouzský ekonom Frédéric Claude Bastiat napsal v roce 1850 spis nazvaný Co je vidět a co není vidět aneb Demokratům. V této úvaze varuje před unáhlenými změnami odůvodněnými krásnými myšlenkami a cíli, které však velmi často přinášejí neočekávané reakce na změny.
Většina autorů všech změn a novel stávajících předpisů navrhované změny obhajuje tím, že změny přinesou zrychlení, zefektivnění, zlepšení práce, života a všech procesů a úspory státu a vůbec slibuje všelijakou pomoc adresátům právní normy. Nejinak je to i u oblřímí změny rozhodování o dětech a o rozvodech, kterou připravilo Ministerstvo spravedlnosti a nedávno schválila vláda. Formálně jde o novelu občanského zákoníku a spousty dalších zákonů: občanského soudního řádu, zákona o soudních poplatcích, o státní sociální podpoře, o důchodovém pojištění, o sociálně právní ochraně dětí, exekučního řádu, školského zákona, o životním a existenčním minimu, insolvenčního zákona a zákona o zvláštních řízení soudních. Důvodová zpráva má 123 stran a je plná čísel, statistik, porovnání se zahraničním a povzdechů nad tím, jak je současná právní úprava rozvodů těžkopádná, pomalá a drahá (str. 48 důvodové zprávy).
Každý, kdo se problematikou rozvodů zabývá, při čtení všech těch vzdechů začne zákonitě přemýšlet o tom, zda stávají rozvod rozdělený do dvou a někdy do tří řízení (opatro, rozvod, SJM) skutečně naplňuje ona tři adjektiva: tedy zda je těžkopádný, pomalý a drahý. Rozvod sám je dnes nejrychlejším typem řízení vůbec, soud vám ho nařídí do měsíce a hotovo je po jediném stání za pár minut. Jak uvádí důvodová zpráva, 85 % manželství se rozvádí dohodou. U zbytku se důvod rozvratu zjišťuje formálně, protože rozvodu se nedá účelně bránit a nikdo nechce na veřejnosti „prát špinavé prádlo“. Proti rozsudku o rozvodu se nikdo neodvolává a není výjimkou, že soud vydá účastníkům písemné znění rozhodnutí hned po jednání. Moc by mě zajímalo, kdo tlačí na změnu rozvodů, protože rozvod sám nezpůsobuje žádný ekonomický, časový ani organizační problém účastníkům, soudu, právním zástupcům ani českému státu. Pro rozvod tedy žádné z oněch adjektiv neplatí a tipla bych si, že soudci sami budou bojovat, aby jim tuto agendu nikdo neodebíral, protože je rychlá, bezproblémová a brzy skončená. Traduje se, že o agendu rozvodů usiluje Notářská komora ČR, ale když mluvím s jednotlivými notáři, oni sami se této problematice brání a určitě na její přijetí politicky ani legislativně netlačí. Ke všemu rozvodovost i počet rozvodů dlouhodobě klesá.
V řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem záleží na tom, zda jsou rodiče schopni se domluvit. Rovnou řekněme, že takových rodičů jsou dvě třetiny a že si zaslouží potlesk. Jsou-li rodiče navíc nesezdaní, pak se ve většině případů opatrovnické řízení nekoná vůbec, protože rodiče nechodí k soudu a nevyžadují rozsudek. Jsou-li rodiče manžely a dohodnou se, opatrovnický soud rozhodne na první, maximálně na druhé jednání, takže od podání návrhu uplyne maximálně čtvrt roku, tedy opět žádní těžkopádnost, pomalost ani nákladnost. No a zbývá třetí skupina rodičů, která je počtově nejmenší, ale soudní řízení je nejsložitější: rodiče ve sporu. Pak nastupuje někdy i zdlouhavé soudní jednání s mnoha jednáními, důkazy a občas i s advokáty a se znaleckými posudky. Taková řízení skutečně jsou těžkopádná, pomalá a drahá, ale za nic z toho nemůže občanský zákoník, ba ani procesní předpis (zákon o zvláštních řízeních soudních), ale sami rodiče v emocích, v nenávisti a odmítající opustit své představy o porozchodovém uspořádání. Tito rodiče a tyto spory jsou vysilující nejen pro soudce, ale i pro rodiče samotné, jejich právní zástupce, opatrovníky a soudní znalce. Ovšem tuto nepříznivou realitu nezmění žádná změna právní úpravy, ale konglomerát mediace,
edukace, státní pomoci rozhádanému páru a změna vztahů mezi lidmi obecně. Rozhádaných rodičů totiž ani tak moc nepřibývá, jako se spíš zvětšují konflikty a urputnost účastníků. V těchto sporných věcech se také pravidelně účastníci odvolávají, dovolávají a podávají ústavní stížnosti. Proto se zdá, že jejich věci se vlečou, zatímco děti rostou.
Co má přinést nová právní úprava rozvodů
Ale zpět k rozvodům a navrhované změně. Ta má zrušit zjišťování příčin rozvratu manželství, u dohodnutého rozvodu znovu zavést nevyvratitelnou domněnku kvalifikovaného rozvratu, dále zrušit podmínku smluveného rozvodu spočívající v odděleném soužití po dobu delší než šest měsíců a upustit od povinného výslechu manželů a od požadavku, aby se soud u každého manželství pokusil o smír. Všechny tyto změny se dohodnutým manželům zdají jako formalistické pitomosti, ale praxe už si s nimi poradila a u soudu se s nimi setkáváme v minimalistické podobě. Celý humbuk kolem změny rozvodového řízení se mi tak zdá poněkud zbytečný. Je zajímavé, že s návrhem přichází Ministerstvo spravedlnosti, ačkoliv z praxe, od soudů ani od advokátů či opatrovníků žádné stížnosti na dnešní rozvody nezaznívají. Je třeba si proto znovu a znovu klást otázky: qui bono. Určitě po změně nevolá sama praxe. Pokud bude navrhovaná změna nakonec přijata, v praxi se prakticky nic nezmění. Například ustanovení o tom, že jednou z podmínek pro povolení rozvodu je, že manželé nesdílejí společnou domácnost déle než 6 měsíců, je vlastně dnes už obsoletní – i ti manželé, kteří domácnost sdílejí, ale chtějí se rozvést, to totiž u soudu popřou.
Největší faktickou změnou je znovuspojení rozvodového a opatrovnického řízení do řízení jediného, jak tomu bylo v původním zákoně o rodině. Inu, odpadne jedno soudní rozhodnutí, ale je otázkou, zda kvůli tomu je třeba přijímat novou právní úpravu. Celý návrh má 40 novelizačních bodů a mj. upravuje a zpřesňuje ustanovení § 858 o rodičovské odpovědnosti a úpravu styku s nezletilým dítětem. Nahlédnuto očima rodinného odborníka jde však o drobné formulační změny, které na řízení nebudou mít žádný vliv. Očekávání předkladatelů návrhu směřující k tomu, že by po přijetí změn nemělo být nové řízení těžkopádné, pomalé a drahé (hlavní důvody všech změn), tedy že by mělo dojít k zásadnímu obratu, je poněkud naivní a po zkušenostech s čtením důvodových zpráv si troufám konstatovat, že se docela jistě nenaplní.
Podobně se dívám na ostatní uvažované změny, které si kladou za cíl převychovat rodiče tak, aby za normální brali rovnoměrné rozdělení péče o dítě mezi otce a matku. To totiž plyne i z platného práva, judikatura tento fakt mnohokrát potvrdila a naprostá většina soudů a soudců tento výklad aplikuje každodenně ve svém rozhodování. Nová právní úprava bohužel nijak nezmění nenávistné a zarputilé rodiče, kteří lpějí na své „pravdě“ a na své verzi minulosti i představách o budoucnosti. Takovou sílu by ovšem neměla žádná legislativní změna.
Naopak za zmínku stojí zdražení soudních služeb. Dnes stojí návrh na rozvod 2000 korun. Tato výše zůstane zachována jen pro dohodnutý rozvod, zatímco poplatek za sporný rozvod bude činit 5000 Kč. Dnes jsou všechna řízení týkající se nezletilých dětí osvobozena od soudního poplatku. Nově (účinnost všech změn je navrhována od 1. ledna 2025) má být odvolání proti rozsudku zpoplatněno částkou 2000 korun, snad aby si rodiče rozmysleli odvolávat se jen tak pro radost. Osobně soudím, že ani tento ekonomický tlak se v praxi příliš neprojeví. Nenávistní a zarputilí rodiče bývají hluboce přesvědčeni, že druhý rodič by dítěti uškodil na těle i na duši, a tak nebudou litovat tří obědů v lepší restauraci, a stejně se proti pro ně nepříznivému rozsudku odvolají.
Mediálně byla podrobněji komentována zejména změna, podle které, dohodnou-li se na tom rodiče, soud rozhodne, že dítě zůstává v péči obou zploditelů, aniž by určoval rozsah péče o dítě každého z nich; jinak soud určí rozsah péče o dítě každého z rodičů. Od této změny si autoři novely slibují, že poskytne větší rozsah péče otcům. Ačkoliv se zdá jít o změnu zásadní, fakticky na ní není nic nového. Pokud je dnes otec aktivní a u soudu požaduje střídavou nebo paritní péči, soud mu vždy rozsah styku určí. Není přitom výjimkou, že otci je přiznán styk v rozsahu od čtvrtka do pondělí v (např.) lichém týdnu, jeden den v sudém týdnu, měsíc o prázdninách a polovinu všech volných dní a svátků se střídáním s matkou ob rok. Takto určený styk otci poskytne téměř polovinu roku, čímž se dostává na roveň střídavé péči. Novela tak jen petrifikuje současnou judikaturu, pročež je vlastně zbytečná.
Část novelizačních bodů upravuje postoupení pohledávky za výživným, což je novinka, o jejíž životaschopnosti můžeme v tuto chvíli jen spekulovat. Faktem je, že někteří rodiče dluží na své dítě na výživném značné částky. Problém ovšem není v tom, že by se podle dnešní právní úpravy nedala pohledávka postoupit, jako v tom, že exekuce či výkon rozhodnutí proti dlužícímu rodiči bývá bezvýsledný, což zcela zjevně bude stejné, ať už bude oprávněnou osobou rodič nebo ten, komu rodič svou pohledávku postoupil.
Jeden z novelizačních bodů se týká školského zákona. Ten k mému údivu výslovně zmiňuje možnost dvou školek či škol, které může dítě navštěvovat v případě, že je svěřeno do péče obou rodičů. Pevně jsem doufala, že tento nesmysl byl dětskou nemocí střídavé péče v dávné minulosti a že dnes soud i psychologové a další rodinní odborníci vysvětlí rodičům, že dvojí školka či škola zásadně narušuje sociální vztahy dítěte k jeho vrstevníkům. Stačí si jen představit, že by kterýkoliv z rodičů chodil jeden týden do práce v Praze a druhý týden do jiné práce v Blansku, abychom pochopili, jaké zvěrstvo občas rodiče za vydatné pomoci nedůvtipných soudců svým dětem způsobovali. Že tuto možnost nyní někdo chce výslovně zakotvit ve školském zákoně, by mě ani v nejhorších snech nenapadlo.
Na jiném autorovi nechám rozbor novinek v oblasti předběžných opatření a nově zaváděného institutu Prozatímní úpravy poměrů dítěte i shrnutí dalších drobností, k nimž se média tak ráda vracejí, například výslovného zákazu tělesného trestání dětí obsaženého v novém § 858 obč. zák. Právě této drobné formulační změně je totiž věnováno více než 10 stran důvodové zprávy, ačkoliv z Listiny základních práv a svobod vyplývá, že nikdo nesmí být podroben krutému ani ponižujícímu zacházení. Ráda bych se však krátce zastavila u participačních práv dítěte.
Participace dítěte
Novela se dotýká participace dítěte změnami v oblasti kolizního opatrovníka. Zastupování dítěte orgánem OSPOD bývá už mnoho let kritizováno. Na vině je dvojznačnost tohoto orgánu, který má primárně na starosti ohrožené dítě, ale jehož zaměstnanci nebývají právníci a nejsou proškolení ve složitostech procesních předpisů. Situaci nepomáhá nedostatečné finanční ohodnocení, psychická zátěž a zejména velká fluktuace zaměstnanců. Dlouhodobě se tedy diskutuje o jiné koncepci. Jako obvykle, i v tomto případě jde o peníze.
Funkci kolizního opatrovníka nezletilého dítěte ve sporu jeho rodičů o péči by pochopitelně byli schopni převzít rodinní advokáti, kteří mají všechny kompetence k této úloze. Stát je ovšem nemá v úmyslu platit a systémovou změnu by proto nepodpořil. Praktické problémy s kolizním opatrovníkem jsou po mém soudu mnohem nebezpečnější a podstatnější než ona „těžkopádnost, pomalost a drahost“ rozvodového řízení, kvůli které navrhovatel se všemi změnami přichází.
Uvedené nedostatky ovšem návrh nejenže neřeší, ale ani se k nim nevyjadřuje. Naopak ruší pozici kolizního opatrovníka u dohodnutých rozvodů s vysvětlením, že povinnou a zákonem požadovanou participaci mají zajistit rodiče. Dá se předpokládat, že zejména opatrovnickým soudcům se tato změna nebude líbit, protože umožní manipulaci a vydírání slabšího z rodičů tím silnějším nebo dohody o dítěti podmíněné majetkovým vypořádáním. Bylo by ovšem fér připomenout, že více než polovina dětí se dnes rodí nesezdaným partnerům. A protože se takoví partneři rozcházejí mnohem častěji než rodiče sezdaní, je zřejmé, že se o péči o děti domlouvají naprosto bez účasti soudů i opatrovníků. Proto lze tento novelizační bod (č. 26) akceptovat, čímž stát přestane ukládat více povinností rodičům sezdaným ve srovnání s rodiči nesezdanými pod podmínkou, že jsou schopni se na péči o společné děti domluvit.
Zajímavější je ovšem konstatování uvedené na str. 51 důvodové zprávy, podle kterého by měl soud ustanovit kolizního opatrovníka dítěti v případě, že o to samo požádá. Zjevně autor důvodové zprávy takovou nepravděpodobnou situaci předpokládá, čímž současně dává najevo svou nepříliš dobrou znalost reálného prostředí u soudu.
Participace nezletilého dítěte je vůbec zajímavá věc. Původní představy autorů Úmluvy o právech dítěte i současného občanského zákoníku předpokládaly, že dítě kolem 12. roku věku je již mentálně schopno se k věcem, které se ho týkají, vyjádřit a jeho vyjádření soud vezme jako důkaz ve věci. Realita, k níž došlo během deseti let účinnosti „nového“ občanského zákoníku, je však docela jiná.
V opatrovnických řízeních bývají běžně slyšeny děti osmileté, šestileté i mladší. Soudci jim kladou otázky plné abstraktních pojmů a děti (dobře nabrífované svými rodiči) na tyto otázky zkušeně a bez zaváhání odpovídají. Ačkoliv nás vývojová psychologie učí, že teprve kolem věku 12 let umí dítě pracovat s abstraktními pojmy, jako je čas, dny v týdnu, hodiny, vztahy, lásky či nenávist apod., přesto se stále u soudů setkáváme s dotazy dětem, které tyto pojmy obsahují. Děsivé pak je, že soud s obsahem takového naučeného rozhovoru pracuje a leckdy je i vtělí do odůvodnění rozsudku, ačkoliv dítě se jen naučilo správné odpovědi, aniž by si pod nimi dokázalo cokoliv reálného představit.
Co je to dětská participace a jak by se měla realizovat, si každý rodič představuje jinak. Existují fungující rodiny, v nichž se dítěte na nic moc neptají a jeho osud řídí rodiče sami, až přibližně do puberty. V jiných rodinách se naopak s děťátkem projednává nejen každá prkotina (jako například jakou čepičku si dnes vezme na procházku roční dítě nebo kterou cestičkou v parku s kočárkem vydat), ale rodiče se dítěti svěřují se svými partnerskými bolestmi, pracovními či finančními problémy. No a pak existuje skupina těch nejvíce rozhádaných rodičů, kteří se svými potomky libovolného věku probírají podrobnosti ze soudních spisů včetně urážek a nadávek a nutí děti ke čtení soudních rozhodnutí i jejich odůvodnění.
Úmluva o právech dítěte měla při formulaci participace na mysli, že se o životě dítěte od oněch cca 12 let nemá rozhodovat stylem „o nás bez nás“, ale že se potomek má na rodičovském rozhodování o svém osudu podílet. Úmluva zajisté nečekala rodičovskou manipulaci a přenášení problémů dospělých na chudáka dítě. Krásný příklad Bastiatova „co je vidět a co není vidět“.
Co je vidět a co není vidět
Ve shodě s úvahami Frédérica Bastiata, o němž jsem se zmínila v úvodu, můžeme přemýšlet o tom, co v tomto případě je vidět a co není vidět. Důvodová zpráva všechny navrhované
změny vyhodnocuje veskrze optimisticky. Dokonce se v pasáži o finančních dopadech zmiňuje výlučně o úsporách, které mají činit pokles nápadu soudů o 15 %, pokles potřeby opatrovníků OSPOD také o 15 %, a tedy úsporu mzdových nákladů o 300 milionů korun. Nehovoří se zde o nutnosti změny vnitřních systémů soudů ani o nákladech na proškoleních všech zainteresovaných zaměstnanců.
Žádná nová legislativa ani žádné opatření nezůstane bez následků, bez reakce. Předem takřka nikdy nelze odhadnout, jak společnost (odborná i široká) na jakoukoliv zákonnou změnu zareaguje. Minimálně bude mít nová legislativa vliv na judikaturu, jež se bude v důsledku zákonných změn měnit. Vedle otázky qui bono by nás mělo zajímat posouzení přiměřenosti právní regulace, tedy zda cílených důsledků dosáhneme právě uvedenou regulací. Vzhledem k velkému rozsahu změn a poněkud formalistické důvodové zprávě plné statistik a zahraničních zkušeností je více než zapotřebí ke všem změnám přistupovat ostražitě a příliš si od nich neslibovat. Zklamání by totiž bylo tím nejmenším, co by si navrhovatel ze srovnání reality minulé a budoucí mohl odnést. Horší by byly změny a důsledky, jichž dnes ani náhodou nedohlédneme. Tedy ty, které v tuto chvíli nejsou vidět, ale buďme si jisti, že přijdou.
Časopis Rodina č. 5/2024.
Publikováno: 30. 5. 2024