Vystoupení k ST 253 – návrh zákona o hromadném soudním řízení
Za pár okamžiků budeme schvalovat zákon o hromadných žalobách. Moje připomínky nedokážou vzdorovat povinnosti implementovat nástroj, který je v českém právním řádu cizorodý a mnozí soudci i advokáti se ho právem obávají. Chci ale, aby na tomto místě zazněly nejvážnější výtky a zásadní rizika. Aby ti z vás, kteří pro zákon zvednou ruku, věděli, čemu pomohou dostat se na svět.
Hromadné žaloby umožní mnoha lidem bezpracný zisk a mnoha spotřebitelům zajistí velké finanční částky jen proto, že se žalovaná společnost (nejčastěji globální korporace) zalekne vláčení svého jména v médiích.
Hromadné soudní řízení je revoluční změnou českého procesního práva, protože zavádí další specifický proces, který bude stát vedle běžných individuálních nároků a způsobů jejich uplatňování. Návrh obsahuje nové instituty, nové účastníky, nová práva a povinnosti. Zásadní role tohoto nového institutu se svěřuje soukromému subjektu, který nemá žádnou aktivní legitimaci ani vlastní nárok.
Institut hromadných žalob pochází z anglosaského práva, které je postaveno na odlišných společenských i právních tradicích. Předkladatel dostatečně nezohledňuje, že české právo je právem kontinentálním, které v soudní praxi důsledně odděluje veřejné a soukromé právo. V předkládané podobě se tato odlišnost smývá a hromadné žaloby tak budou spíš sankčním nástrojem trestání korporací (a rovnou řekněme, že nejen soukromoprávních, ale i veřejnoprávních) za jejich protiprávní jednání. Otázkou je, proč stát – namísto aby velké korporace za porušení práv a povinností směrem ke spotřebitelům sám trestal, což je jeho úkol, si takto myje ruce, zbavuje se své odpovědnosti a přenáší ji na soukromý subjekt. Kde je právní stát, který nekoná a místo toho spotřebitelům dává do ruky nástroj, aby trestali korporace sami? Sankční charakter je krásně vidět na omezení procesních práv žalobců i na informačních povinnostech, které na ně zákonem přenáší.
Jako kdybychom rezignovali na morálku, dodržování zákonů a řádných obchodních vztahů. Namísto toho schvalujeme nové a nové regulace v naivní víře, že další zákon morálku a vztahy ve společnosti vylepší. Přitom zákon o hromadných žalobách zakládá nový byznys, v němž spotřebitelské subjekty budou hledat důvody, proč globální korporace zažalovat, aby získali tučné držhubné. A pro tyto účely zneužijí každého, kdo bude ochoten se do tohoto „podnikání“ zapojit.
Ocituji vám pasáž svého kolegy docenta Lavického, odborníka na české procesní právo z olomoucké Právnické fakulty: „Lze si představit, že tzv. zúčastněnými členy skupiny bude deset podnikatelů, jejichž roční obrat nepřevyšuje 50 milionů korun a kteří a mají méně než 10 zaměstnanců, a na straně žalované bude jejich konkurent na trhu. K poškození pověsti konkurenta může stačit samotný fakt, že byla podána hromadná žaloba, a následná intenzivní medializace kauzy, bez ohledu na to, kdo je v právu. Zahraniční zkušenosti ukazují, že právě obavy z možných negativních dopadů hromadného řízení často vedou žalované podnikatele k uzavírání smírů, přestože žalobu nepovažují vůbec za důvodnou; považují to pro své podnikání za lepší než vyjít z mnohaletého sporu sice jako vítěz, ale s mediálně notně poškozenou pověstí a značnými ekonomickými ztrátami. Toto riziko samozřejmě hrozí i tehdy, pokud by se malí podnikatelé za spotřebitele nepovažovali. Pokud je ale zákonodárce za spotřebitele finguje, evidentně to znamená, že tím otevírá hromadné řízení také pro spory mezi podnikateli, a dále tím zvyšuje riziko zneužívajících hromadných žalob.“
Úspěch v hromadné žalobě povede k promítnutí sankce do ceny výroků a služeb. Porušení práv korporací tak v konečném důsledku zaplatí zase spotřebitelé.
Jak mi napsal můj kolega, samotné soudní řízení je schopno citelně poškodit dobré jméno společnosti, což znamená, že se hromadné žaloby mohou stát nástrojem konkurenčního boje podobně jako šikanózní insolvenční návrhy. Jak se bude řešit kompenzace této újmy? Příklady z kolébky hromadných žalob, z USA, ukazují, že hromadné žaloby takřka vždy vedou k mimosoudnímu vyrovnání. Nedojde tedy ani k soudnímu rozhodnutí, které by konstatovalo
pochybení korporace, chybět bude výchovný efekt. Globální korporace nebude mít důvod své chování změnit.
A to nemluvím o mnoha nepochopitelných ustanoveních, například o výlučné místní příslušnosti Městského soudu v Praze, pro což neexistuje objektivní důvod, ani o zatížení justice novou agendou v situaci podfinancování administrativních pracovníků a jejich ohlášené stávky. Návrh obsahuje nepochopitelné nové termíny, například „zneužívající jednání“, které se v českém právním řádu neobjevuje (ustáleným termínem českého práva je pojem „zneužití práva“). Budeme čekat na judikaturu, aby vyložila, zda jde o obsah totožný, nebo jiný?
Sečteno a podtrženo: návrh je nepochopitelně širší než požaduje evropská směrnice. Jako obvykle. Jaká škoda. Jaká škoda, že jsme se neinspirovali německým úsporným modelem. Návrh skoro vypadá, že jsme se zkušenostmi ze zahraničí neinspirovali ani náhodou. Že si navrhovatel nevzal k srdci ani zkušenosti negativní, ani odstrašující případy.
Velmi pochybuji, že schválení takto zásadní změny českého procesu bude pro justici představovat finanční úsporu, jak uvádí důvodová zpráva. Zákon nevylučuje paralelní podávání hromadných žalob. Jak se takové situace, naprosto odporující ekonomice procesu budou řešit? Zákon na tuto ani na mnohé další otázky nepodává odpověď.
A závěrem ještě jedna zmínka: o co obvykle jde v první řadě? O peníze! Hromadnou žalobou uplatněná částka rozhodně nebude jako celek bagatelní (což mj. namítal Ústavní soud), ale naopak bude velmi vysoká. Odměnu však může požadovat i žalobce, což je ale v příkrém rozporu s tím, že žalobcem může být jen spotřebitelská organizace zřízená k ochraně práv spotřebitelů, a nikoliv k hromadění zisku.
Představme si tento příklad: Žalobce bude hájit nároky 1000 spotřebitelů na zaplacení 500 Kč každému z nich. Bude-li úspěšný, získá každý spotřebitel 420 Kč, zatímco žalobci připadne 1000 x 80 = 80 000 Kč. V důsledku toho by se z žalobce stal největší věřitel žalovaného, což by evidentně mohlo vést k tomu, že by k podávání žalob nebyl motivován snahou chránit spotřebitele, ale získat odměnu.
Z uvedeného příkladu je zřejmé, že i z relativně malých nároků jednotlivých spotřebitelů lze vygenerovat slušnou celkovou odměnu pro žalobce.
Může-li být žalobcem pouze ten, kdo tak nečiní za účelem dosažení vlastního zisku, nemůže mu náležet ani žádná odměna. To je jen jeden z mnoha příkladů chyb, které zákon obsahuje a které jsou v naprostém rozporu s evropskou směrnicí.
Ze všech výše uvedených důvodů i z mnoha důvodů dalších proto tento návrh zákona nepodpořím, a naopak navrhuji jeho zamítnutí.
Vystoupení k ST 253 – návrh zákona o hromadném soudním řízení
Za pár okamžiků budeme schvalovat zákon o hromadných žalobách. Moje připomínky nedokážou vzdorovat povinnosti implementovat nástroj, který je v českém právním řádu cizorodý a mnozí soudci i advokáti se ho právem obávají. Chci ale, aby na tomto místě zazněly nejvážnější výtky a zásadní rizika. Aby ti z vás, kteří pro zákon zvednou ruku, věděli, čemu pomohou dostat se na svět.
Hromadné žaloby umožní mnoha lidem bezpracný zisk a mnoha spotřebitelům zajistí velké finanční částky jen proto, že se žalovaná společnost (nejčastěji globální korporace) zalekne vláčení svého jména v médiích.
Hromadné soudní řízení je revoluční změnou českého procesního práva, protože zavádí další specifický proces, který bude stát vedle běžných individuálních nároků a způsobů jejich uplatňování. Návrh obsahuje nové instituty, nové účastníky, nová práva a povinnosti. Zásadní role tohoto nového institutu se svěřuje soukromému subjektu, který nemá žádnou aktivní legitimaci ani vlastní nárok.
Institut hromadných žalob pochází z anglosaského práva, které je postaveno na odlišných společenských i právních tradicích. Předkladatel dostatečně nezohledňuje, že české právo je právem kontinentálním, které v soudní praxi důsledně odděluje veřejné a soukromé právo. V předkládané podobě se tato odlišnost smývá a hromadné žaloby tak budou spíš sankčním nástrojem trestání korporací (a rovnou řekněme, že nejen soukromoprávních, ale i veřejnoprávních) za jejich protiprávní jednání. Otázkou je, proč stát – namísto aby velké korporace za porušení práv a povinností směrem ke spotřebitelům sám trestal, což je jeho úkol, si takto myje ruce, zbavuje se své odpovědnosti a přenáší ji na soukromý subjekt. Kde je právní stát, který nekoná a místo toho spotřebitelům dává do ruky nástroj, aby trestali korporace sami? Sankční charakter je krásně vidět na omezení procesních práv žalobců i na informačních povinnostech, které na ně zákonem přenáší.
Jako kdybychom rezignovali na morálku, dodržování zákonů a řádných obchodních vztahů. Namísto toho schvalujeme nové a nové regulace v naivní víře, že další zákon morálku a vztahy ve společnosti vylepší. Přitom zákon o hromadných žalobách zakládá nový byznys, v němž spotřebitelské subjekty budou hledat důvody, proč globální korporace zažalovat, aby získali tučné držhubné. A pro tyto účely zneužijí každého, kdo bude ochoten se do tohoto „podnikání“ zapojit.
Ocituji vám pasáž svého kolegy docenta Lavického, odborníka na české procesní právo z olomoucké Právnické fakulty: „Lze si představit, že tzv. zúčastněnými členy skupiny bude deset podnikatelů, jejichž roční obrat nepřevyšuje 50 milionů korun a kteří a mají méně než 10 zaměstnanců, a na straně žalované bude jejich konkurent na trhu. K poškození pověsti konkurenta může stačit samotný fakt, že byla podána hromadná žaloba, a následná intenzivní medializace kauzy, bez ohledu na to, kdo je v právu. Zahraniční zkušenosti ukazují, že právě obavy z možných negativních dopadů hromadného řízení často vedou žalované podnikatele k uzavírání smírů, přestože žalobu nepovažují vůbec za důvodnou; považují to pro své podnikání za lepší než vyjít z mnohaletého sporu sice jako vítěz, ale s mediálně notně poškozenou pověstí a značnými ekonomickými ztrátami. Toto riziko samozřejmě hrozí i tehdy, pokud by se malí podnikatelé za spotřebitele nepovažovali. Pokud je ale zákonodárce za spotřebitele finguje, evidentně to znamená, že tím otevírá hromadné řízení také pro spory mezi podnikateli, a dále tím zvyšuje riziko zneužívajících hromadných žalob.“
Úspěch v hromadné žalobě povede k promítnutí sankce do ceny výroků a služeb. Porušení práv korporací tak v konečném důsledku zaplatí zase spotřebitelé.
Jak mi napsal můj kolega, samotné soudní řízení je schopno citelně poškodit dobré jméno společnosti, což znamená, že se hromadné žaloby mohou stát nástrojem konkurenčního boje podobně jako šikanózní insolvenční návrhy. Jak se bude řešit kompenzace této újmy? Příklady z kolébky hromadných žalob, z USA, ukazují, že hromadné žaloby takřka vždy vedou k mimosoudnímu vyrovnání. Nedojde tedy ani k soudnímu rozhodnutí, které by konstatovalo
pochybení korporace, chybět bude výchovný efekt. Globální korporace nebude mít důvod své chování změnit.
A to nemluvím o mnoha nepochopitelných ustanoveních, například o výlučné místní příslušnosti Městského soudu v Praze, pro což neexistuje objektivní důvod, ani o zatížení justice novou agendou v situaci podfinancování administrativních pracovníků a jejich ohlášené stávky. Návrh obsahuje nepochopitelné nové termíny, například „zneužívající jednání“, které se v českém právním řádu neobjevuje (ustáleným termínem českého práva je pojem „zneužití práva“). Budeme čekat na judikaturu, aby vyložila, zda jde o obsah totožný, nebo jiný?
Sečteno a podtrženo: návrh je nepochopitelně širší než požaduje evropská směrnice. Jako obvykle. Jaká škoda. Jaká škoda, že jsme se neinspirovali německým úsporným modelem. Návrh skoro vypadá, že jsme se zkušenostmi ze zahraničí neinspirovali ani náhodou. Že si navrhovatel nevzal k srdci ani zkušenosti negativní, ani odstrašující případy.
Velmi pochybuji, že schválení takto zásadní změny českého procesu bude pro justici představovat finanční úsporu, jak uvádí důvodová zpráva. Zákon nevylučuje paralelní podávání hromadných žalob. Jak se takové situace, naprosto odporující ekonomice procesu budou řešit? Zákon na tuto ani na mnohé další otázky nepodává odpověď.
A závěrem ještě jedna zmínka: o co obvykle jde v první řadě? O peníze! Hromadnou žalobou uplatněná částka rozhodně nebude jako celek bagatelní (což mj. namítal Ústavní soud), ale naopak bude velmi vysoká. Odměnu však může požadovat i žalobce, což je ale v příkrém rozporu s tím, že žalobcem může být jen spotřebitelská organizace zřízená k ochraně práv spotřebitelů, a nikoliv k hromadění zisku.
Představme si tento příklad: Žalobce bude hájit nároky 1000 spotřebitelů na zaplacení 500 Kč každému z nich. Bude-li úspěšný, získá každý spotřebitel 420 Kč, zatímco žalobci připadne 1000 x 80 = 80 000 Kč. V důsledku toho by se z žalobce stal největší věřitel žalovaného, což by evidentně mohlo vést k tomu, že by k podávání žalob nebyl motivován snahou chránit spotřebitele, ale získat odměnu.
Z uvedeného příkladu je zřejmé, že i z relativně malých nároků jednotlivých spotřebitelů lze vygenerovat slušnou celkovou odměnu pro žalobce.
Může-li být žalobcem pouze ten, kdo tak nečiní za účelem dosažení vlastního zisku, nemůže mu náležet ani žádná odměna. To je jen jeden z mnoha příkladů chyb, které zákon obsahuje a které jsou v naprostém rozporu s evropskou směrnicí.
Ze všech výše uvedených důvodů i z mnoha důvodů dalších proto tento návrh zákona nepodpořím, a naopak navrhuji jeho zamítnutí.
29. 5. 2024
Publikováno: 29. 5. 2024