| Senátorka JUDr. Daniela Kovářová

Mezigenerační pnutí aneb o čem se nemluví

Téma naší dnešní konference zní: mezigenerační spory.

Na programu máme vyživovací povinnost dětí vůči rodičům, majetkové vztahy mezi příbuznými, otázky bytové, hmotněprávní i procesní, vrácení daru i psychologické souvislosti. Téma jsme si vybrali proto, že mezigenerační a rodinné spory jsou příznakem rozpadu klasických rodin.

Ano, je pravdou, že spory mezi generacemi existovaly vždycky. Mladí chtějí vždycky žít jinak než dospělí. Když čteme klasiky (Platóna nebo Aristotela), velká literární díla nebo sledujeme kvalitní vztahové filmy, často vidíme, že rodiče a děti mívali odlišný pohled na to, jak vychovávat děti nebo jak pečovat o majetek. Jak žít, čemu dát v životě přednost, co podporovat víc, co ignorovat, na čem stavět.

Zdá se však, že v jednadvacátém století se něco děje s vazbami mezi generacemi, s rodinnými vztahy. Stále více mladých lidí zavrhuje své rodiče a nestýká se s nimi. Stále častěji do našich kanceláří chodí klienti s přáním podat žalobu proti členu rodiny. Stále častěji si potomci nepřejí, aby se jejich děti stýkaly se svými rodiči, kteří volí odlišné politické strany. Už se tak často nepořádají velké oslavy, na kterých se sejde široká rodina. Trendem je ale i třeba nezájem o sex a nezájem o založení rodiny. Mladí lidé o děti nestojí.

Názorová odlišnost a jiné hodnoty byly mezi generacemi nejspíš vždycky. Mladí vždycky chtěli žít posvém a nechtěli přejímat ctnosti, které se osvědčily do té doby. Ale dnes poprvé usiluje mladá generace nejen o svobodu pro své životy, ale touží přetvořit životy svých rodičů a prarodičů, touží je přesvědčit o své pravdě a o svém směřování, nebo je silou donutit k respektování nových pravd. To v lepším případě. V lepším případě chce své rodiče převychovat.

V horším případě někteří hovoří o potřebě sebrat seniorům, tedy generaci prarodičů volební právo a rozhodovací pravomoci vůbec. Mladí vyčítají starším, že jim zničili „planetu“, kvůli čemuž se prý nyní mladí mají hůř, než se měli jejich rodiče a prarodiče. Generační konflikty se zvětšují, ta tam je úcta ke starší generaci.

Nás bude dnes primárně zajímat právní řešení mezigeneračních sporů, ale není vyloučeno, že mé předchozí věty budou v dnešní debatě rezonovat nebo v ní budou minimálně vědomě přítomny.

Mnoha témat se dnes nedotkneme, protože na ně nezbude čas. I proto vyzývám naše dnešní posluchače k zamyšlení a k případnému zaslání vašich myšlenek, otázek, diskusních příspěvků k uveřejnění do sborníku. A taky proto, abychom získali inspiraci pro pořádání dalších diskusí a odborných setkání.

Jednou z oblastí, o které se dnes nejspíš bavit nestihneme, je dědění. V odborných kruzích i v kruzích politických se dnes vážně hovoří o změně koncepce dědického práva a o tom, že dědění jakožto způsob nabývaní majetku po předchozích generacích je nespravedlivý a překonaný. Že dědění až po bratrance a sestřenice je nastaveno příliš široce. A že by se nabývání dědictví mělo mnohem více zdanit.

Já vám ale řeknu jeden skutečný příběh: otec a matka měli 4 potomky. Když matka zemřela, děti se zřekly dědictví ve prospěch otce. Dědictví zahrnovalo byt a chatu, tedy žádné velké majetky. Děti dospěly a samy měly děti. Dvě ze čtyř dětí se odstěhovaly do velkého města, kde se jim velmi dobře dařilo, nakoupily podniky, prodejny, řídily firmy, měly zaměstnance. Třetí dítě vážně onemocnělo, i tak se o sebe dokázalo postarat. Péče o otce tak zůstala plně na posledním dítěti. Toto dítě, syn, se až do otcovy smrti o něj staral, nakupoval mu, vozil ho k lékařům a dochoval ho až do jeho smrti.

Asi rok před smrtí převedl otec chatu i byt na tohoto svého syna, který o něj spolu se svou ženou pečoval. Obě nemovitosti mu daroval. Vyjádřil tak nejen své přání ohledně dalšího osudu svého majetku, ale spravedlivě také ocenil péče jednoho svého potomka ve srovnání s potomky ostatními.

Pak jednoho dne otec zemřel. Všichni už značně dospělí potomci v důchodovém věku se sešli před řízením u notáře jakožto soudního komisaře v bytě jednoho z nich. A jeden z potomků, ten nejbohatší, s mnoha firmami a zaměstnanci, vyslovil svou nespokojenost s otcovými kroky a s tím, že otec převedl byt a chatu na onoho pečovatelského syna, aniž by o tomto kroku otec informoval ostatní sourozence. Tento opomenutý syn navrhl, aby i ostatní dva opomenutí sourozenci trvali na zařazení bytu a chaty do soupisu pozůstalosti, aby po otci získali dědický podíl.

Tento skutečný příběh nám ukazuje několik vrstev mezigeneračních sporů: první vrstva je právní a dědická (a ponechme teď stranou, zda by vůbec návrh tohoto potomka mohl být úspěšný). Druhá vrstva je vrstva emocionální. A jak se z výzkumů ukazuje, nejsilnější emocí není láska, bolest, ani strach, ale ponížení. Třetí vrstva je psychologická, tj. jaké vztahy existují v rodině a mezi jednotlivými jejími členy. Teoreticky by měly být stejné a báječné, plné lásky. Ale v praxi tomu tak je málokdy. Příbuzní mívají někoho radši, a jiného radši mnohem méně. Čtvrtá vrstva je ekonomická a pátá morální. A všechny ty vrstvy musí mít advokát na paměti, když se podobného případu ujme. Všechny totiž mohou hrát roli v řízení a ovlivnit postupy, kroky a spravedlivé vypořádání.

Mimochodem problematika dědění nám brzy vyskočí jako oblast primárního zájmu v souvislosti se debatami o náhradním mateřství. Pokud víme, že biologickými rodiči u náhradního mateřství pomocí asistované reprodukce může být mnohem více osob než jen dva rodiče, než jen jeden otec a jedna matka, a pokud trend spěje k odanonymizování dárců biologického materiálu, začne se nám dědění v blízké budoucnosti neuvěřitelně komplikovat. Dnes také nebudeme mluvit o rodinném nástupnictví, ačkoliv právě tato oblast je čistou kompilací práva, ekonomiky, psychologie a mezigenerační problematiky. Moje generace začala podnikat v 90. letech a dnes se pomalu chystá na odpočinek. Naše děti se ujímají vesel a přebírají naše firmy. Zdálo by se, že nic není jednodušší. A přece kolem sebe vidíme, že mnozí potomkové o odkaz a dílo svých rodičů nestojí, anebo že rodiče se zdráhají jim firmy předat, protože potomkům chybí zápal, schopnosti, nasazení, ochota obětovat dny volna nebo večery snu o vlastním podnikání.

Jak víme ze statistik rodinného nástupnictví, ačkoliv 36 % majitelů firem předání do rukou svých dětí očekává, úspěšný převod se podaří jen v menšině případů. Mladá generace touží žít jinak, bez závazků, s volnými víkendy a bez stresů. Z odborné literatury vyplývá, že „klíčem k úspěšnému předání firmy dalším generacím je komunikace, důvěra, otevřenost, včasné zapojení potomků a vymezení hranic, cílů a odpovědnosti. Prostě životní a rodinná strategie.“ Ta slova neobsahují nic převratného a z jistého pohledu znějí jako fráze. Neplatí jenom o firmě, ale i o rodině obecně. Bohužel praktické zkušenosti ukazují, že běžný životaběh zaplní lidem většinu života tak, že lidé na rodinu nakonec zapomínají. Že zapomínají na to nejdůležitější: pečovat o vztahy se svými nejbližšími. Tento důsledek můžeme široce zobecnit, protože se týká patchworkových rodin, vztahů mezi manžely a partnery, rizik závislostí a dopadu sociálních sítí i mnohých oblastí dalších, jimiž se v posledních letech zabýváme. A ještě něco nám to všechno komplikuje: Předpokládáme, že ti ostatní, členové našich rodin, lidé nám nejbližší, hledí na svět jako my, že jsou jako my. Že mají stejné sny, stejné cíle, stejné motivace a stejné plány. Ale ono to tak není. Ba právě naopak: každý člověk je úplně jiný.

Možná se příliš zaměřujeme na dědictví a na majetky, na výživné, na platy, na odměny, na nájemné, na výdaje a na zisky. Možná příliš počítáme, co nám to přinese, a málo se věnujeme vztahům. Málo se vciťujeme, málo přemýšlíme o druhých, málo zohledňujeme jiné hodnoty, které jsou možná důležitější než majetky: dobré rodinné a mezigenerační vztahy. Pro ty není podstatný mamon (tedy ta děsná P: peníze, prachy, procenta, podíly), ale pět nejdůležitějších S: starost, stesk, slušnost, spolupráce a sounáležitost. Tedy hodnoty, které nelze regulovat právem, které nelze vysoudit ani vymoci exekutorem. A o těchto paradoxech si dnes budeme povídat.

Děkuji vám za pozornost, tolik jsem chtěla říci úvodem.

Příspěvek přednesený dne 14. května 2024 na konferenci Unie rodinných advokátů v Praze zaměřené na mezigenerační spory.

Publikováno: 18. 5. 2024

Mezigenerační pnutí aneb o čem se nemluví

Chraňme normální světJUDr. Daniela Kovářová