Když jednám s mužem, chovám se k němu trochu jinak, než když jednám se ženou. Nemusí se vám to líbit, ale děláte to taky tak. Podvědomě. Upravujeme své chování podle toho, s kým jednáme. Jestli s dítětem, nebo s dospělým, zda s krásným, nebo se škaredou, jestli se starým, nebo s mladou, jestli s upravenou, nebo se zapáchajícím a zanedbaným, jestli s tím, kdo vypadá nevinně, nebo s nebezpečným týpkem. Některé vnější znaky lze pozměnit nebo zamaskovat, některé nelze.

Říkají nám, že pohlaví je jen sociální konstrukt a že je jedno, s čím jste se narodili mezi nohama a jaké chromozomy máte v každé své buňce. Ale ono to jedno není. Muži se v naprosté většině chovají trochu jinak než ženy. Volí a preferují jiné věci, mají trochu jiné hodnoty a tužby. Žijí trochu nebezpečněji a víc riskují, proto dřív umírají, a proto si mnozí kupují rychlejší auta. Ženy statisticky žijí déle i proto, že se víc starají o své tělo i o svou duši. Proč je asi na celém světě víc mužů mezi bezdomovci, sebevrahy a osazenstvem věznic? Mužům v tmavé uličce spíš hrozí zabití, ženě tamtéž spíš znásilnění.

Jistě s tím někdo může nesouhlasit. Jistě může Ústavní soud rozhodnout, že ke změně pohlaví jednotlivce stačí jeho libovůle. Jistě si leckdo může přát, aby se o něm mluvilo ve třetí osobě. Jistě se někdo může cítit jako po flámu, jako stoletý, jako tři opice, jako nebinární. Nebo jako letadlo. Ale to všechno jsou jen jednotlivosti, o nichž si většina společnosti bude myslet své a nahlas či polohlasně se bude uchechtávat.

Kdo je kdo?

A já chci vědět, s kým mám tu čest. Abych tomu mohla přizpůsobit své chování. O roztlačení auta poprosím raději muže, s milou tetkou budu mluvit vlídně, bezdomovci dám pětku na krabicové víno, na dítě budu přívětivá, vedle podezřelého individua si nesednu a na toaletě chci vídat jen ženy, protože si tam upravuji oblečení a převlékám punčochy. Proto nechci v běžném životě škrabošky a převleky, ať už se jim říká burka nebo oblečení pro travesti show. Chci si totiž být maximálně jista, že jejich pohledy jsou upřímné a jejich úmysly čisté.

Každý se dnes může chovat, jak se mu zlíbí. Jak říká občanský zákoník, každý může usilovat o své štěstí. Ale nemůže se pak divit, že se k němu společnost bude podle toho chovat. Jako ti potetovaní chlapci s kapucí přes obličej. Divíte se, že si od vás lidé v tramvaji odsedají? Nechcete, aby z vás babky měly strach? Netetujte si obličej a nenoste klokanku nataženou hluboko do čela.

Tak to totiž, milí progresivci, na světě funguje. Rozhodovat můžete podle svého. Ale lidi nepředěláte. Oni jsou moudřejší než vy, a vědí své. I oni ale chtějí vědět, s kým mají tu čest. Na toaletě, v běžeckém závodu, ve škole, ve věznici i v životě.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů

Psáno pro Deník TO 14. 5. 2024

Chci vědět, s kým mám tu čest | Deník TO (denik.to)