Proč jsme vstupovali do EU? Chtěli jsme otevřený trh a volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a lidí, v zahraničí studovat, pracovat a cestovat bez kontrol a víz, jednoduše.
Jak vypadá situace dnes? Možná máme, co jsme chtěli, ale bohužel i mnoho navíc. Za dvacet let jsme do českého práva museli vtělit 2500 unijních předpisů a každý z nich se nám denně vlamuje do našich životů. Jako senátorka se s právem Evropské unie setkávám každý den a vidím, že implementace (tedy povinné začlenění práva EU do našich zákonů) jsou skoro nejdůležitější součástí mé práce, protože český parlament o českých zákonech dnes jedná spíš výjimečně.
Poměr mezi právem EU a právem vnitrostátním je jako hodně nerovné manželství, v němž má navrch právo unijní, zatímco právo národní je tím utiskovaným. Čím je to způsobeno?
Rafinované sdílené pravomoci
Prvním problémem je vymezení pravomocí EU. Už zakládací smlouvy jsou nastaveny ve prospěch Unie, takže na kdysi suverénní členské státy zbude jen to, co si nezabere Brusel. Kdyby aspoň zůstal v jasně ohraničených agendách. Jeho pravomoci jsou však vymezeny tak široce a vágně, že nikdo pořádně neví, kde působnost Unie končí. V praxi bohužel nekončí nikde. Když byly tyto pravomoci v minulosti formulovány, chlácholili nás principem subsidiarity, jež prý povede unijní orgány ke zdrženlivosti. EU se měla soustředit jen na „velké“ otázky s přeshraničním významem, vše ostatní měla ponechat členským státům. Uplynulá desetiletí však ukázala, že subsidiarita je jen abstraktní apel a její role je nulová. Co chtějí unijní orgány regulovat, o tom napíšou, že subsidiaritě vyhovuje.
Příkladem může zatím neúspěšný pokus sjednotit v EU daně. V návrhu směrnice, kterou se zavádí daňový systém sídla pro mikropodniky a malé a střední podniky, se uvádí: “Současný daňový rámec v EU se skládá z 27 různých systémů daně z příjmu právnických osob. Toto množství pravidel vede k roztříštěnosti a představuje vážnou překážku pro podnikatelskou činnost.” Takovou argumentaci lze ale použít pro libovou oblast a každou lidskou činnost. Je přece logické, že v každé zemi se vyvinulo trochu jiné právo.
Druhým faktorem jsou rozhodovací postupy. Dnes už se v rámci většiny pravomocí EU neuplatňuje jednomyslnost – standardem je hlasování kvalifikovanou většinou v Radě a jednomyslné hlasování je pojímáno jako výjimka, a tak EU své široké pravomoci uplatňuje velmi snadno.
Zatřetí pozorujeme expanzivnost Komise a Evropského parlamentu a stále častější přesouvání pravomocí z členských států na Komisi. Posledním prvkem skládanky jsou nedostatečné kontrolní mechanismy, a tak v případě sporu soudní dvůr dává zapravdu EU.
Jaký je důsledek?
Co je důsledkem výše uvedeného? Expanze jako dlouhodobý vývojový trend tzv. evropského práva. Unijní regulace bují, nové legislativní návrhy přicházejí jako na běžícím pásu (řešíme stará auta, prevenci rakoviny, práva vozíčkářů, monitorování půdy, genom, železniční infrastrukturu, neziskovky, oživení trhu – to vše má být sjednoceně regulované). Rozpínání je bezhlavé, zrychlující se, mluví se o regulační smršti. Tendence směřuje k jednotné EUlegislativě prakticky všech oblastí lidského života. Unifikované mají být daně, rodinné, dědické a trestní právo, chov koček a psů, soukromé firmy… prostě všechno. Vskutku jsme to tak před dvaceti lety chtěli?
Další tendencí je ideologizace – celé unijní právo se posouvá doleva, je plné genderu, agendy sexuálních menšin, antidiskriminačního aktivismusmu a vypjatého environmentalismu. Odůvodnění obsahují všespasitelné dobro, jemuž se postavit je velmi obtížné. Proti dobru přece bojují jen zlobři.
Brusel prostě utahuje šrouby. Unijní předpisy přinášejí čím dál častěji zákazy, příkazy, monitoringy a administrativní zátěž. Častější jsou i přímo aplikovatelná nařízení, méně časté naopak směrnice a doporučení. Nikdo se přitom nezamýšlí, kolik bude nová EUlegislativa členské státy a poplatníky stát. Návrhy představují invazivní zásahy do soukromé sféry, které by byly před několika lety v našem prostředí nemyslitelné. Příkladem mohou být směrnice o zlepšení genderové vyváženosti mezi členy orgánů kotovaných společností, o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem nebo o transparentnosti v odměňování.
Poslední trend představují výpady za hranice unijních kompetencí. Ačkoliv jsou pravomoci EU nesmírně rozsáhlé, unijním orgánům začínají být těsné. Proto se projevují snahy rozšířit působnost za hranice zakládacích smluv. Příkladem je třeba nařízení o obecném režimu podmíněnosti na ochranu rozpočtu Unie nebo návrh Evropského aktu o svobodě médií.
Novinkou je přijímání politických dokumentů, ve kterých se unijní orgány a členské státy společně zavážou k plnění úkolů, které označí za sdílený politický závazek EU a členských států. Vědomě jsou zde směšovány otázky v působnosti Unie a mimo její působnost. Příkladem může být Evropský pilíř sociálních práv nebo Evropské prohlášení o digitálních právech a zásadách pro digitální dekádu. A konečně se zneužívá ustanovení o hodnotách Unie a ochraně jejich dodržování – z čehož se zrodila agenda ochrany právního státu, která hýbe unijní politikou už řadu let. Brusel v ní pranýřuje jednotlivé členské státy a vytýká jim nedostatek demokracie, postupují-li jinak, než si nikým nevolení úředníci EU představují.
Jak se ČR postupně probouzí a začíná nesouhlasit
Jak na tento vývoj reaguje Česká republika? Dokážeme se proti tomu, co přichází z Bruselu, semknout a bránit? Zpočátku, po vstupu do EU, jsme byli nadšení, posléze zdrženliví. Pak jsme rezignovali a podřídili se. Ovšem od léta loňského roku pozoruji, že začínáme občas malinko opět zvedat hlavu, snad pod vlivem zděšení z té smršti legislativy a také pod tlakem veřejnosti. A možná taky proto, že si naše vláda začala uvědomovat, kolik všechna ta EUlegislativa bude stát.
Paradox evropského práva je mimo jiné v tom, že mnohastránková odůvodnění se nikdy nezmiňují o nákladech, které budou muset jednotlivé státy na implementaci vynaložit. Vždy hovoří jen o tom, že se nová evropská vymoženost nedotkne rozpočtu orgánů EU. Jak jednoduché, jak alibistické.
Příkladem opatrné emancipace ČR může být postoj naší vlády k návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o evropských přeshraničních sdruženích volící velmi diplomatické formulace: „ČR si klade otázku, zda je návrh směrnice potřebný a zda odpovídá zvolený právní základ.” Senátní Výbor pro záležitosti EU pravidelně přijímá k nové evropské legislativě doprovodná usnesení, kterými zpřísňuje rezervované postoje vlády ČR. Právě tento výbor k výše uvedenému návrhu přijal dne 22. listopadu 2023 usnesení formulované mnohem pregnatněji: „Senát vyzývá vládu, aby nepodpořila návrh směrnice zejména z důvodu možného obcházení kompetenčních ustanovení smluv, neboť návrh se snaží na právním základě umožňujícím rozhodování kvalifikovanou většinou v Radě dosáhnout fakticky téhož výsledku, jakým by bylo zřízení evropské formy právnické osoby na vnitřním trhu, které vyžaduje jednomyslnost.“ Černé na bílém tak stále častěji píšeme do Bruselu, že s takovou blbinou nechceme mít nic společného.
Chceme být svébytným národem – nebo gubernií?
Základní úkol dnešní doby je uvědomit si svoji situaci, zvednout hlavu, říct si, že takhle dál žít nechceme, a bojovat za svoji svébytnost a svobodu. Prostor pro vnitrostátní právo je i prostorem pro rozhodování na vnitrostátní úrovni, a tedy pro to, abychom si sami rozhodovali o svých věcech.
Unijní právo v minulosti přineslo některé užitečné plody – volný pohyb zboží, osob, služeb, kapitálu, usnadnění justiční spolupráce a řady dalších přeshraničních interakcí. Musíme usilovat o to, aby se znovu vrátilo do rozumných mezí, aby znovu řešilo jen otázky, v nichž je rozhodování dál od občanů a mimo skutečnou demokratickou kontrolu vyváženo citelnými výhodami. My samy – vždyť i ta pitomá reklama tvrdí, že nejsou oni, ale my.
Margaret Thatcherová ve svém slavném projevu v Bruggách v roce 1988 zdůraznila, že integrace není cílem sama o sobě, ale prostředkem, že síla Evropy spočívá v tom, že je tvořena jednotlivými zeměmi s jejich vlastními zvyky, tradicemi a identitou a že by bylo bláznovství snažit se je přetavit v jeden evropský lid. Ráda bych dodala, že součástí tohoto bláznovství je snažit se nahradit národní právní řády jedním “evropským”.
Tak se tedy pojďme podívat pravdě do očí a pojmenovat, co se tady děje: že EU to se svou touhou po regulaci přehnala a že je nejvyšší čas s tím něco začít dělat. Pro začátek by stačilo nesouhlasit, vyjednávat, prosazovat české zájmy.
EU že jsme my? Tak ji změňme, než zkrachuje
Proč jsme vstupovali do EU? Chtěli jsme otevřený trh a volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a lidí, v zahraničí studovat, pracovat a cestovat bez kontrol a víz, jednoduše.
Jak vypadá situace dnes? Možná máme, co jsme chtěli, ale bohužel i mnoho navíc. Za dvacet let jsme do českého práva museli vtělit 2500 unijních předpisů a každý z nich se nám denně vlamuje do našich životů. Jako senátorka se s právem Evropské unie setkávám každý den a vidím, že implementace (tedy povinné začlenění práva EU do našich zákonů) jsou skoro nejdůležitější součástí mé práce, protože český parlament o českých zákonech dnes jedná spíš výjimečně.
Poměr mezi právem EU a právem vnitrostátním je jako hodně nerovné manželství, v němž má navrch právo unijní, zatímco právo národní je tím utiskovaným. Čím je to způsobeno?
Rafinované sdílené pravomoci
Prvním problémem je vymezení pravomocí EU. Už zakládací smlouvy jsou nastaveny ve prospěch Unie, takže na kdysi suverénní členské státy zbude jen to, co si nezabere Brusel. Kdyby aspoň zůstal v jasně ohraničených agendách. Jeho pravomoci jsou však vymezeny tak široce a vágně, že nikdo pořádně neví, kde působnost Unie končí. V praxi bohužel nekončí nikde. Když byly tyto pravomoci v minulosti formulovány, chlácholili nás principem subsidiarity, jež prý povede unijní orgány ke zdrženlivosti. EU se měla soustředit jen na „velké“ otázky s přeshraničním významem, vše ostatní měla ponechat členským státům. Uplynulá desetiletí však ukázala, že subsidiarita je jen abstraktní apel a její role je nulová. Co chtějí unijní orgány regulovat, o tom napíšou, že subsidiaritě vyhovuje.
Příkladem může zatím neúspěšný pokus sjednotit v EU daně. V návrhu směrnice, kterou se zavádí daňový systém sídla pro mikropodniky a malé a střední podniky, se uvádí: “Současný daňový rámec v EU se skládá z 27 různých systémů daně z příjmu právnických osob. Toto množství pravidel vede k roztříštěnosti a představuje vážnou překážku pro podnikatelskou činnost.” Takovou argumentaci lze ale použít pro libovou oblast a každou lidskou činnost. Je přece logické, že v každé zemi se vyvinulo trochu jiné právo.
Druhým faktorem jsou rozhodovací postupy. Dnes už se v rámci většiny pravomocí EU neuplatňuje jednomyslnost – standardem je hlasování kvalifikovanou většinou v Radě a jednomyslné hlasování je pojímáno jako výjimka, a tak EU své široké pravomoci uplatňuje velmi snadno.
Zatřetí pozorujeme expanzivnost Komise a Evropského parlamentu a stále častější přesouvání pravomocí z členských států na Komisi. Posledním prvkem skládanky jsou nedostatečné kontrolní mechanismy, a tak v případě sporu soudní dvůr dává zapravdu EU.
Jaký je důsledek?
Co je důsledkem výše uvedeného? Expanze jako dlouhodobý vývojový trend tzv. evropského práva. Unijní regulace bují, nové legislativní návrhy přicházejí jako na běžícím pásu (řešíme stará auta, prevenci rakoviny, práva vozíčkářů, monitorování půdy, genom, železniční infrastrukturu, neziskovky, oživení trhu – to vše má být sjednoceně regulované). Rozpínání je bezhlavé, zrychlující se, mluví se o regulační smršti. Tendence směřuje k jednotné EUlegislativě prakticky všech oblastí lidského života. Unifikované mají být daně, rodinné, dědické a trestní právo, chov koček a psů, soukromé firmy… prostě všechno. Vskutku jsme to tak před dvaceti lety chtěli?
Další tendencí je ideologizace – celé unijní právo se posouvá doleva, je plné genderu, agendy sexuálních menšin, antidiskriminačního aktivismusmu a vypjatého environmentalismu. Odůvodnění obsahují všespasitelné dobro, jemuž se postavit je velmi obtížné. Proti dobru přece bojují jen zlobři.
Brusel prostě utahuje šrouby. Unijní předpisy přinášejí čím dál častěji zákazy, příkazy, monitoringy a administrativní zátěž. Častější jsou i přímo aplikovatelná nařízení, méně časté naopak směrnice a doporučení. Nikdo se přitom nezamýšlí, kolik bude nová EUlegislativa členské státy a poplatníky stát. Návrhy představují invazivní zásahy do soukromé sféry, které by byly před několika lety v našem prostředí nemyslitelné. Příkladem mohou být směrnice o zlepšení genderové vyváženosti mezi členy orgánů kotovaných společností, o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem nebo o transparentnosti v odměňování.
Poslední trend představují výpady za hranice unijních kompetencí. Ačkoliv jsou pravomoci EU nesmírně rozsáhlé, unijním orgánům začínají být těsné. Proto se projevují snahy rozšířit působnost za hranice zakládacích smluv. Příkladem je třeba nařízení o obecném režimu podmíněnosti na ochranu rozpočtu Unie nebo návrh Evropského aktu o svobodě médií.
Novinkou je přijímání politických dokumentů, ve kterých se unijní orgány a členské státy společně zavážou k plnění úkolů, které označí za sdílený politický závazek EU a členských států. Vědomě jsou zde směšovány otázky v působnosti Unie a mimo její působnost. Příkladem může být Evropský pilíř sociálních práv nebo Evropské prohlášení o digitálních právech a zásadách pro digitální dekádu. A konečně se zneužívá ustanovení o hodnotách Unie a ochraně jejich dodržování – z čehož se zrodila agenda ochrany právního státu, která hýbe unijní politikou už řadu let. Brusel v ní pranýřuje jednotlivé členské státy a vytýká jim nedostatek demokracie, postupují-li jinak, než si nikým nevolení úředníci EU představují.
Jak se ČR postupně probouzí a začíná nesouhlasit
Jak na tento vývoj reaguje Česká republika? Dokážeme se proti tomu, co přichází z Bruselu, semknout a bránit? Zpočátku, po vstupu do EU, jsme byli nadšení, posléze zdrženliví. Pak jsme rezignovali a podřídili se. Ovšem od léta loňského roku pozoruji, že začínáme občas malinko opět zvedat hlavu, snad pod vlivem zděšení z té smršti legislativy a také pod tlakem veřejnosti. A možná taky proto, že si naše vláda začala uvědomovat, kolik všechna ta EUlegislativa bude stát.
Paradox evropského práva je mimo jiné v tom, že mnohastránková odůvodnění se nikdy nezmiňují o nákladech, které budou muset jednotlivé státy na implementaci vynaložit. Vždy hovoří jen o tom, že se nová evropská vymoženost nedotkne rozpočtu orgánů EU. Jak jednoduché, jak alibistické.
Příkladem opatrné emancipace ČR může být postoj naší vlády k návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o evropských přeshraničních sdruženích volící velmi diplomatické formulace: „ČR si klade otázku, zda je návrh směrnice potřebný a zda odpovídá zvolený právní základ.” Senátní Výbor pro záležitosti EU pravidelně přijímá k nové evropské legislativě doprovodná usnesení, kterými zpřísňuje rezervované postoje vlády ČR. Právě tento výbor k výše uvedenému návrhu přijal dne 22. listopadu 2023 usnesení formulované mnohem pregnatněji: „Senát vyzývá vládu, aby nepodpořila návrh směrnice zejména z důvodu možného obcházení kompetenčních ustanovení smluv, neboť návrh se snaží na právním základě umožňujícím rozhodování kvalifikovanou většinou v Radě dosáhnout fakticky téhož výsledku, jakým by bylo zřízení evropské formy právnické osoby na vnitřním trhu, které vyžaduje jednomyslnost.“ Černé na bílém tak stále častěji píšeme do Bruselu, že s takovou blbinou nechceme mít nic společného.
Chceme být svébytným národem – nebo gubernií?
Základní úkol dnešní doby je uvědomit si svoji situaci, zvednout hlavu, říct si, že takhle dál žít nechceme, a bojovat za svoji svébytnost a svobodu. Prostor pro vnitrostátní právo je i prostorem pro rozhodování na vnitrostátní úrovni, a tedy pro to, abychom si sami rozhodovali o svých věcech.
Unijní právo v minulosti přineslo některé užitečné plody – volný pohyb zboží, osob, služeb, kapitálu, usnadnění justiční spolupráce a řady dalších přeshraničních interakcí. Musíme usilovat o to, aby se znovu vrátilo do rozumných mezí, aby znovu řešilo jen otázky, v nichž je rozhodování dál od občanů a mimo skutečnou demokratickou kontrolu vyváženo citelnými výhodami. My samy – vždyť i ta pitomá reklama tvrdí, že nejsou oni, ale my.
Margaret Thatcherová ve svém slavném projevu v Bruggách v roce 1988 zdůraznila, že integrace není cílem sama o sobě, ale prostředkem, že síla Evropy spočívá v tom, že je tvořena jednotlivými zeměmi s jejich vlastními zvyky, tradicemi a identitou a že by bylo bláznovství snažit se je přetavit v jeden evropský lid. Ráda bych dodala, že součástí tohoto bláznovství je snažit se nahradit národní právní řády jedním “evropským”.
Tak se tedy pojďme podívat pravdě do očí a pojmenovat, co se tady děje: že EU to se svou touhou po regulaci přehnala a že je nejvyšší čas s tím něco začít dělat. Pro začátek by stačilo nesouhlasit, vyjednávat, prosazovat české zájmy.
A zejména tak zběsile neimplementovat.
Časopis TO č. 4/2024.
Publikováno: 8. 5. 2024