Vystoupení k ST 226 Zpráva vlády o přejímání legislativních závazků EU za rok 2023
Pojďme se nejprve podívat na pár čísel: v roce 2023 byla určena gesce k novým 3114 platným předpisům EU (o rok dříve to bylo 2744); a dále byla určena gesce k 48.775 dokumentům EU. To jsou obrovská čísla a nikdo z nás, žádný člověk, právník, odborník, nemůže tvrdit, že by je nejen někdy přečetl, ale že by měl alespoň orientační představu, co obsahují.
Jistě, u některých předpisů jsme nesplnili lhůtu k projednání, ale nezapomeňme, že jsou to obzvláště politicky citlivé předpisy (například směrnice o pohlavních kvótách ve vedení velkých obchodních společností) nebo jde o normy s pochybnou přidanou hodnotou (směrnice o preventivní restrukturalizaci nebo směrnice o zástupných žalobách na ochranu kolektivních zájmů spotřebitelů).
Každá zpráva, kterou projednáváme, by měla být užitečným dokumentem, ze kterého senátoři i veřejnost mohou získat přehled o aktuálním dění v oblasti unijní normotvorby a o tom, jak se s unijní regulací vypořádáváme.
Jenomže výchozím bodem jsou aktuální vnitrostátní implementační návrhy, které jsou na stole, a nikoli unijní předpisy přijaté ve sledovaném období. Kvůli tomu dochází k časovému skluzu. Zabýváme se zde mnoha staršími unijními předpisy (ještě i z roku 2019 nebo 2020) a naopak nedošla řada na mnohé novější.
Druhé úskalí plyne z důrazu na „legislativní závazky“, čímž se nám zvýrazňují ty unijní akty, které vyžadují provedení ve vnitrostátním právu – především jde tedy o směrnice a jejich transpozici. Přitom však v posledních letech získávají stále výraznější místo nařízení. Nařízení se ale ve zprávě objevují jenom tehdy, pokud z nich vyplývá potřeba legislativních opatření, ačkoliv právě tyto přímo aplikovatelné nástroje mohou mít závažné socioekonomické dopady (například Evropský klimatický zákon).
Zatřetí, jednotlivé dotčené unijní předpisy jsou v dokumentu uvedeny bez sebemenšího popisu a vysvětlení, bez hodnocení jejich kladů či záporů, bez zasazení do kontextu.
Tyto tři nedostatky vytvářejí velmi silný filtr. V letošní zprávě se to ukazuje snad lépe než kdy jindy. I takový rok, jakým byl ten loňský, se zde jeví jako ničím nevyčnívající, ba průměrný. Přitom šlo o rok převratný, ve kterém bylo završeno přijetí dlouhé řady klíčových předpisů v oblasti Green Dealu.
Ve zprávě například nejsou zahrnuty tyto klíčové předpisy: přepracovaná směrnice o energetické účinnosti (přinášející výrazné zpřísnění požadavků na energetickou účinnost, jakkoli už ty předchozí byly obtížně splnitelné), novela směrnice o podpoře obnovitelné energie (výrazně zvyšující cíl EU ohledně požadovaného podílu energie z obnovitelných zdrojů na spotřebě k roku 2030), novela úpravy výkonnostních norem pro emise CO2 pro osobní automobily a dodávky (jedno z nejsledovanějších a nejcitlivěji vnímaných opatření Green Dealu), nové zavedení uhlíkového cla, reforma systému sdílení úsilí, reforma využívání půdy a lesnictví, nařízení o zavádění infrastruktury pro alternativní paliva, nařízení o zajištění rovných podmínek pro udržitelnou leteckou dopravu nebo nařízení proti odlesňování.
Tyto loňské předpisy přinášejí výrazné utužení klimatické politiky v nejrůznějších oblastech. Znamenají pro podniky i pro občany nové povinnosti, zvýšené náklady, administrativní zátěž, ohrožení mobility.
V letošním roce se tato tíživá regulace rozroste o řadu dalších položek: třeba o novou směrnici o energetické náročnosti budov, nařízení o ekodesignu nebo směrnici o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti.
Ačkoliv ve srovnání s rokem předchozím sledujeme mírné zlepšení, stále se chováme spíš jako snaživí školáčci, kteří se chtějí zalíbit paní učitelce, přičemž zapomínáme kriticky zkoumat, jaké vlastně předpisy z Unie přicházejí. Je třeba tento přístup změnit: z žáčka šplhouna se změnit v sebevědomého, asertivního hráče, který má ambici formovat unijní politiku, a ne jenom odevzdaně přijímat směr, který udá někdo jiný.
Ve zprávě za rok 2023 není vidět výraznější posun k lepšímu. Stále pracujeme s jednotlivými předpisy k implementaci jako s položkami na seznamu úkolů, stále se honíme za snižováním „transpozičního deficitu“. Vše, co jsem řekla, vybízí k úvahám, nakolik je dnes tento typ zprávy pro zákonodárce i pro veřejnost opravdu užitečným
dokumentem, ze kterého lze získat přehled o aktuálním dění v oblasti unijní normotvorby a o tom, jak se s unijní regulací vypořádáváme. Zda tedy nejde jen o pouhou formalitu plnou čísel.
Zpráva by mohla mít podstatně větší význam, pokud by byl její záběr rozšířen a těžiště posunuto jinam. Mohla by být pojata jako zpráva o vývoji práva EU a jeho aplikaci v České republice. Čtenář by měl získat přehled, jaká regulace byla v EU v uplynulém roce přijata, jaké jsou vývojové tendence, jak se k jednotlivým opatřením stavěla vláda při jejich projednávání, jak se staví k výsledné podobě. Zpráva by tak doplňovala obecněji a méně právnicky koncipovanou výroční zprávu o vývoji Evropské unie.
Měla by referovat o nejdůležitějších přepisech sekundárního práva přijatých ve sledovaném roce, zvláště o těch, které mají významné hospodářské či společenské dopady, respektive o těch, které jsou politicky citlivé. Měl by zde být stručný popis a vysvětlení kontextu, statistiky, tendence. Mělo být uvedeno, jakou pozici ČR zastávala a do jaké míry se jí podařilo prosadit, a také důvody případného neúspěchu při prosazování pozice ČR.
Nic z toho nelze vyřešit při projednávání této zprávy. Mé poznámky by mohl být podnětem pro zahájení diskuse, jak tento druh výroční zprávy přeměnit v něco užitečnějšího, než čím je dnes. Pokud se o nic podobného nepokusíme, zůstane nezáživným, nic neříkajícím pojednáním, které slouží pisatelům i senátorům k tomu, aby si odškrtli pravidelný bod na seznamu úkolů. Pustou formalitou.
Vystoupení k ST 226 Zpráva vlády o přejímání legislativních závazků EU za rok 2023
Pojďme se nejprve podívat na pár čísel: v roce 2023 byla určena gesce k novým 3114 platným předpisům EU (o rok dříve to bylo 2744); a dále byla určena gesce k 48.775 dokumentům EU. To jsou obrovská čísla a nikdo z nás, žádný člověk, právník, odborník, nemůže tvrdit, že by je nejen někdy přečetl, ale že by měl alespoň orientační představu, co obsahují.
Jistě, u některých předpisů jsme nesplnili lhůtu k projednání, ale nezapomeňme, že jsou to obzvláště politicky citlivé předpisy (například směrnice o pohlavních kvótách ve vedení velkých obchodních společností) nebo jde o normy s pochybnou přidanou hodnotou (směrnice o preventivní restrukturalizaci nebo směrnice o zástupných žalobách na ochranu kolektivních zájmů spotřebitelů).
Každá zpráva, kterou projednáváme, by měla být užitečným dokumentem, ze kterého senátoři i veřejnost mohou získat přehled o aktuálním dění v oblasti unijní normotvorby a o tom, jak se s unijní regulací vypořádáváme.
Jenomže výchozím bodem jsou aktuální vnitrostátní implementační návrhy, které jsou na stole, a nikoli unijní předpisy přijaté ve sledovaném období. Kvůli tomu dochází k časovému skluzu. Zabýváme se zde mnoha staršími unijními předpisy (ještě i z roku 2019 nebo 2020) a naopak nedošla řada na mnohé novější.
Druhé úskalí plyne z důrazu na „legislativní závazky“, čímž se nám zvýrazňují ty unijní akty, které vyžadují provedení ve vnitrostátním právu – především jde tedy o směrnice a jejich transpozici. Přitom však v posledních letech získávají stále výraznější místo nařízení. Nařízení se ale ve zprávě objevují jenom tehdy, pokud z nich vyplývá potřeba legislativních opatření, ačkoliv právě tyto přímo aplikovatelné nástroje mohou mít závažné socioekonomické dopady (například Evropský klimatický zákon).
Zatřetí, jednotlivé dotčené unijní předpisy jsou v dokumentu uvedeny bez sebemenšího popisu a vysvětlení, bez hodnocení jejich kladů či záporů, bez zasazení do kontextu.
Tyto tři nedostatky vytvářejí velmi silný filtr. V letošní zprávě se to ukazuje snad lépe než kdy jindy. I takový rok, jakým byl ten loňský, se zde jeví jako ničím nevyčnívající, ba průměrný. Přitom šlo o rok převratný, ve kterém bylo završeno přijetí dlouhé řady klíčových předpisů v oblasti Green Dealu.
Ve zprávě například nejsou zahrnuty tyto klíčové předpisy: přepracovaná směrnice o energetické účinnosti (přinášející výrazné zpřísnění požadavků na energetickou účinnost, jakkoli už ty předchozí byly obtížně splnitelné), novela směrnice o podpoře obnovitelné energie (výrazně zvyšující cíl EU ohledně požadovaného podílu energie z obnovitelných zdrojů na spotřebě k roku 2030), novela úpravy výkonnostních norem pro emise CO2 pro osobní automobily a dodávky (jedno z nejsledovanějších a nejcitlivěji vnímaných opatření Green Dealu), nové zavedení uhlíkového cla, reforma systému sdílení úsilí, reforma využívání půdy a lesnictví, nařízení o zavádění infrastruktury pro alternativní paliva, nařízení o zajištění rovných podmínek pro udržitelnou leteckou dopravu nebo nařízení proti odlesňování.
Tyto loňské předpisy přinášejí výrazné utužení klimatické politiky v nejrůznějších oblastech. Znamenají pro podniky i pro občany nové povinnosti, zvýšené náklady, administrativní zátěž, ohrožení mobility.
V letošním roce se tato tíživá regulace rozroste o řadu dalších položek: třeba o novou směrnici o energetické náročnosti budov, nařízení o ekodesignu nebo směrnici o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti.
Ačkoliv ve srovnání s rokem předchozím sledujeme mírné zlepšení, stále se chováme spíš jako snaživí školáčci, kteří se chtějí zalíbit paní učitelce, přičemž zapomínáme kriticky zkoumat, jaké vlastně předpisy z Unie přicházejí. Je třeba tento přístup změnit: z žáčka šplhouna se změnit v sebevědomého, asertivního hráče, který má ambici formovat unijní politiku, a ne jenom odevzdaně přijímat směr, který udá někdo jiný.
Ve zprávě za rok 2023 není vidět výraznější posun k lepšímu. Stále pracujeme s jednotlivými předpisy k implementaci jako s položkami na seznamu úkolů, stále se honíme za snižováním „transpozičního deficitu“. Vše, co jsem řekla, vybízí k úvahám, nakolik je dnes tento typ zprávy pro zákonodárce i pro veřejnost opravdu užitečným
dokumentem, ze kterého lze získat přehled o aktuálním dění v oblasti unijní normotvorby a o tom, jak se s unijní regulací vypořádáváme. Zda tedy nejde jen o pouhou formalitu plnou čísel.
Zpráva by mohla mít podstatně větší význam, pokud by byl její záběr rozšířen a těžiště posunuto jinam. Mohla by být pojata jako zpráva o vývoji práva EU a jeho aplikaci v České republice. Čtenář by měl získat přehled, jaká regulace byla v EU v uplynulém roce přijata, jaké jsou vývojové tendence, jak se k jednotlivým opatřením stavěla vláda při jejich projednávání, jak se staví k výsledné podobě. Zpráva by tak doplňovala obecněji a méně právnicky koncipovanou výroční zprávu o vývoji Evropské unie.
Měla by referovat o nejdůležitějších přepisech sekundárního práva přijatých ve sledovaném roce, zvláště o těch, které mají významné hospodářské či společenské dopady, respektive o těch, které jsou politicky citlivé. Měl by zde být stručný popis a vysvětlení kontextu, statistiky, tendence. Mělo být uvedeno, jakou pozici ČR zastávala a do jaké míry se jí podařilo prosadit, a také důvody případného neúspěchu při prosazování pozice ČR.
Nic z toho nelze vyřešit při projednávání této zprávy. Mé poznámky by mohl být podnětem pro zahájení diskuse, jak tento druh výroční zprávy přeměnit v něco užitečnějšího, než čím je dnes. Pokud se o nic podobného nepokusíme, zůstane nezáživným, nic neříkajícím pojednáním, které slouží pisatelům i senátorům k tomu, aby si odškrtli pravidelný bod na seznamu úkolů. Pustou formalitou.
Mé vystoupení v Senátu dne 17. dubna 2024
Publikováno: 17. 4. 2024