Dnešním tématem je stav našeho školství. Ale než se na něj zaměřím, nedá mi nepředeslat jednu myšlenku, jakkoli se možná zdá samozřejmá. Školství, vzdělávání a výchova dětí a mládeže je v úpadku, v krizi. Ale tato krize je jen jedním z aspektů celkové krize společenské. V době, kdy zažíváme dobu postfaktickou, postargumentační, dobu odvržení autorit a ctností, v době útoku na rodinu, v době všudypřítomného progresivistického revolučního fanatismu je nemožné, aby všechny tyto jevy nedopadaly drtivě i na školství. V každém okamžiku bychom si proto měli být vědomi širšího civilizačního kontextu. Máme před sebou tvrdá data o současném stavu české mládeže. Potvrzují, co jsme mnoho let sami pozorovali kolem sebe a co jsme si všichni mysleli. K alarmujícím výsledkům znalostním a schopnostním o českých dětech a dospívajících přidám další, stejně deprimující údaje: mladí lidé přestávají číst, jejich duše jsou stále křehčí, špatně spí, propadají depresím a stále více potřebují ke svému životu psychofarmaka. Ve větší míře se pokoušejí o sebevraždy, ve školách mají výchovné problémy, nezvládají běžný život, mají méně sociálních kontaktů než dříve, méně přátel, méně sexuálních zkušeností, prokazatelně klesá jejich zájem o první sexuální kontakty a v dospělosti jejich pohlavní život. Ačkoliv se kriminalita v České republice během posledních desetiletí snížila ve všech sledovaných kategoriích, vzrůstá agresivita a kriminalita dětí a mládeže.

Tato tvrdá data neplatí jen pro Českou republiku, ale srovnatelné údaje vyplývají z výzkumů vedených ve všech zemích světa.

Jak se to stalo a kde lze hledat příčiny současného stavu? Vidím je ve čtyřech tendencích, z nichž každá by byla zkázonosná sama o sobě, avšak dohromady působí synergicky a multiplikačně a o to děsivěji:

První tendencí je „nevýchova doma“. Výchova potomků je neutuchající každodenní náročná činnost, k níž je třeba se nutit, abychom dětem neustále nastavovali hranice. Po roce 1990 však do našich končin dorazil západní trend „nevýchovy“ založený na přesvědčení, že dítě nesmí být vystaveno omezování a stresům a že je třeba je nechat, aby si samo vybralo, čemu se bude věnovat, kdy a jak bude dozrávat. Pro rodiče je tento stav jednodušší, dětem však jednoznačně ubližuje, protože když se nenaučí respektovat hranice a plnit povinnosti doma, nebude je schopno nastavovat a ukládat úkoly a výzvy samo sobě.

Druhou tendencí je snižování náročnosti ve škole. České školství během posledních let přešlo od trénování mozků, od náročnosti a přirozené soutěži k odstranění známek a k tendenci „hlavně aby se školák ve škole cítil dobře“. Nejdůležitější už není se něco nového naučit, ale hlavně děťátka nestresovat. Učitel u dětí i u rodičů během let ztratil autoritu, už dávno to není vzor či Prométheus, který v dětech zažehne touhu po poznání.

Třetí katastrofou bylo období covidových restrikcí a uzavření škol takřka na dva roky. Nešlo ani tak o to, že by děti nebyly schopny posléze dohnat zameškané učivo. Zkázonosné bylo takřka dvouleté přerušení sociálních kontaktů, jež jsou v období dětství a v dospívání nezbytné pro zdravý rozvoj sociálních dovedností. Dva roky v životě dítěte či dospívajícího je obrovsky dlouhá doba, pro menší děti to byla čtvrtina či šestina jejich dosavadního života,

navíc v období, v němž jsou sociální kontakty s vrstevníky podmínkou budoucího zdárného rozvoje kamarádských a partnerských vztahů. Osvícení rodiče v době nerespektovali státem vydané zákazy kontaktu a za zavřenými dveřmi nechávali své děti se potkávat se stejně starými dětmi a s mládeží. Výhodu měly děti s více sourozenci. Naopak děti, které dva roky seděly samy před obrazovkami tabletů, upadly do sociální izolace a tento hendikep některé nedoženou nikdy, což se právě dnes už jasně ukazuje.

Rodinní odborníci po celou dobu covidových restrikcí volali po okamžitém otevření škol a varovali před negativními dopady sociální izolace dětí. Nikdo jim nevěnoval větší pozornosti a všechna varování politické špičky bagatelizovaly.

Poslední kapkou v poháru pak bylo masivní zlevnění chytrých telefonů, k němuž došlo po roce 2012, což vedlo k jejich rozšíření mezi všechny věkové kategorie. Děti a mladí lidé si velmi oblíbili sociální sítě a dnes se jednotlivé země světa liší politickým zřízením, průměrnou teplotou a přístupem k akutní lékařské pomoci nebo k teplé vodě, ale chytré telefony dnes mají všichni mladí lidé (a nejen oni).

Jak se již také ukázalo, sociální sítě jsou v důsledku svých algoritmů vysoce návykové. Děti a mládež si na ně zvykli a nahradili byvší osobní setkávání kontakty prostřednictvím sociálních sítí. Tento trend u nich způsobil digitální demenci, neschopnost pochopit delší text, závislost podobnou závislosti na tvrdých drogách a poruchy spánku, protože mnozí mladí lidé cítí nutkání i v průběhu noci kontrolovat aktivitu na sociálních sítích a oblíbených digitálních platformách. Digitální závislost je novou psychiatrickou diagnózou a lze se s ní setkat stále častěji. Průměrný občan ČR kontroluje svůj telefon 50x denně, čtením a posílám e-mailů tráví 13 hodin týdně, na obrazovku se dívá 7 hodin denně. Dvouleté děti sledují obrazovku 2 hodiny denně, osmileté děti už 5 hodin denně. Čtvrtina mladých lidí není schopna reálné mezilidské komunikace a komunikuje spolu s ostatními elektronicky i doma1. Více než polovina Čechů po mobilním telefonu sahá každé ráno okamžitě po probuzení. Tvrdá data a srovnání poskytují alarmující výsledky: lidstvo hloupne, IQ se snižuje ve všech sledovaných parametrech, za posledních 10 let celosvětově vzrostl počet zjištěných případů deprese o 33 %. V roce 2017 trpělo v ČR 20 % obyvatelstva duševní nemocí, dnes činí tento podíl 30 %. Polovina studentů trpí úzkostí, zneužívání psychofarmak stouplo trojnásobě, podobně jako sebevražedné pokusy. Knihy dnes čte méně než 1 % dětí2. Zpráva o digitálních závislostech v ČR za loňský rok ze dne 27. 6. 20233 hovoří o tom, že až půl milionu lidí trpí takzvanou digitální závislostí.

Technologie zásadně ovlivňují mysl lidí, jejich interpretaci i chování. Informaci podanou digitálně mozek zpracovává odlišně, než když ji člověk čte z papíru, který drží v ruce. List papíru a hmatový vjem posiluje zapamatování i zápis informace do dlouhodobé paměti. Výuka výlučně digitálně bez použití papíru neumožní mozku přesun informací z krátkodobé do dlouhodobé paměti. Navzdory tomu se řada škol holedbá vyučováním pomocí moderních technologií a bez použití papíru.

Mobilní telefony a počítače jsou součástí našeho světa. Pro střední a starší generaci jsou relativní novinkou, i když jsme se s nimi naučili během let zacházet. Mladá generace jiný svět nezná, jejich nedílnou součástí jsou sociální sítě a sociální média. Přístroje však vyžadují pozornost, i když jsou vypnuté. Neustálá nutnost kontrolovat, co je nového, narušuje dialog a tvorbu paměti, snižuje kvalitu konverzace a empatie, znemožňuje porozumění a vede k horším výsledkům ve škole, v práci, v osobním životě, při jednání. Závislé mozky potřebují dopamin poskytovaný sociálními sítěmi, „lajky“, reakce, komentáře apod. Neustále touží po odměně, což vede k nutkavému, opakujícímu se chování, k chybám, k závislostem. Přítomnost mobilního telefonu tvoří pocity nutkavosti, zvyšuje hladinu kortizolu, a tím zvyšuje riziko deprese, obezity, infarktu, mrtvice, demence, cukrovky či poklesu sexuální aktivity.

Výsledkem jsou alarmující závěry dopadající zejména na mladou generaci (do 30 let): neschopnost předvídat problémy a řešit je, upřednostnění vlastních zájmů (více než polovina by raději nepracovala, než pracovala v nepohodlí), potřeba neustálé gratifikace, neschopnost se soustředit, neschopnost komunikovat/diskutovat, neschopnost dospět. Výsledkem je nárůst úzkosti, deprese, pokles produktivity4. Tyto výsledky popisují výzkumy ve všech zemích světa, na všech kontinentech. Jsou stejné v demokraciích i v totalitních zemích, ať vládnou konzervativní či liberální vlády, na jihu stejně jako na severu. Jen lidé ve velkých městech jsou v předstihu před lidmi z menších měst a z vesnic o tři až o pět let. Životní úroveň ani hmotné podmínky na tyto děsivé závěry nemají vliv.

Otázka zní, zda za této situace existuje cesta zpět. Podle mého názoru nikoliv nebo velmi obtížně. Současný stav vyhovuje rodičům, učitelům i dětem. Kriticky ho vidí psychologové, zdravotníci, lékaři. Prozíraví jednotlivci se snaží své děti chránit před chytrými telefony a závislostí na sociálních sítích. Vizionářské státy přijímají zákony zakazující chytré telefony pro nejmenší děti a omezují dobu na sociálních sítích pro větší děti. My jdeme opačnou cestou – horujeme pro digitalizaci a do škol zdarma dodáváme tablety, podporujeme online výuku.

Vidím dvě paralelní cesty, které mohou stávající stav bohužel nikoliv zvrátit, ale minimálně zhoršující se tendence zpomalit. První cestou je podpora všech aktivit (sportovních, kulturních, hudebních, společenských…) vedoucích děti od mobilů. Druhou cestou pak je edukace veřejnosti, aby pak zhlouplé děti jednou nežalovaly stát o náhradu škody a aby rodiče věděli, že chytré telefony a sociální sítě jsou stejně škodlivé jako alkohol, tabák nebo heroin. Obávám se však, že pro generaci ve věku od 12 do 30 let už je pozdě.

13. 2. 2024