Čím se odůvodňuje nezbytnost přijmout Istanbulskou úmluvu?

- „Protože ji už přijaly skoro všechny civilizované země a my se v zahraničí stydíme, že jsme ji zatím neratifikovali.“ To je ovšem argument hodný základní školy: Pepík skočil z okna, tak my musíme skočit taky.

- „Protože tím vyšleme správný signál, že odmítáme násilí na ženách.“ Takže tolik riskujeme kvůli signálu?

- „Protože nejdůležitější je prevence.“ Tím se chce říci, že bez ratifikace není prevence možná?

- „Protože bez ní nemůžeme ženám účelně pomáhat.“ Takže bez ratifikace nemůžeme ženám pomáhat a násilí trestat?

- „Protože jinak nemůžeme efektivně stíhat pachatele násilí.“ Ale vždyť současně tvrdíte, že nebude třeba měnit stávající zákony. Tím ale říkáte, že české právo je kvalitní a stačí podle něj jednat.

Jak vidíte, nejde o skutečné argumenty, ale o manipulaci, nátlak, vydírání a politikum. Aktivisté a podporovatelé vytvářejí následující paradigma: Odmítáš-li Istanbulskou úmluvu, schvaluješ násilí na ženách. Kdo je proti ratifikaci, toho nazývají tmářem, zastáncem středověkých hodnot, konzervativním strašákem. Příkladem je materiál nazvaný Mýty o Istanbulské úmluvě, vytváření seznamů odpůrců a jejich zařazování do pejorativně označovaných materiálů, tedy cosi jako zveřejnění na nástěnce hříšníků. Nepodporuješ ratifikaci Istanbulské úmluvy? Pak jsi popírač, nemoderní heretik a nejspíš i proruský živel.

Podporovatelé Istanbulské úmluvy také někdy tvrdí, že nebude třeba měnit žádný zákon. Ale to je podle mě bohapustá lež. Jako příklad vám uvedu čl. 46. Ten požaduje, aby při posuzování domácího násilí byla jako přitěžující okolnost zohledněna skutečnost, že se ho dopustil člen domácnosti, bývalý či současný manžel nebo partner. Takovou přitěžující okolnost však v § 42 trestního zákoníku nemáme, museli bychom ji tam tedy zavést. Tvrzení o tom, že po ratifikaci nebude třeba měnit české vnitrostátní právo, je tedy lživé. Navíc tou změnou bychom dovolili dvojí trestání. Co je typickým znakem skutkové podstaty, upravené v § 199 tr. zák. (týrání osoby žijící ve společném obydlí), bychom podruhé potrestali jako přitěžující okolnost. V českém právu nemáme upraven zákaz mimosoudního řešení sporů a mediace v případech výskytu domácího násilí, jak požaduje čl. 48 Istanbulské úmluvy. To bychom po ratifikaci museli teprve v českém právu upravovat.

To všechno jsou příklady manipulace a převracení skutečné podstaty, kterému je třeba se jasně postavit. Každý z nás, každý ze senátorů, každý z právníků, laiků, občanů této země má právo s ratifikací souhlasit a ratifikaci prosazovat, ale také s ní nesouhlasit a vyslovovat se proti ní.

Jaké jsou mé argumenty proti ratifikaci?

- Ukažte mi zemi, ve které ratifikace Istanbulské úmluvy snížila násilí na ženách. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak. Země jako Německo, Itálie, Norsko, Belgie, Francie nebo Švédsko hlásí nárůst násilí na ženách, zejména ze strany migrantů a

obyvatel s migrantskými kořeny. Je to pochopitelné – Istanbulská úmluva je politický dokument. Nemá šanci reálně násilí zabránit. Bohužel. Kdyby takový kouzelný efekt jakákoliv mezinárodní úmluva měla, velmi ráda bych ji podpořila.

- Istanbulskou úmluvu aktivisté a neziskové organizace podporují proto, že jim slibuje obrovské peníze na jejich provoz. Nezapomínejme na známý efekt sněhové koule a vzniku specifického živného roztoku, který se rozbují kolem každé podobné aktivity: jde o otevření penězovodu, na který se přisají struktury a budou z něj čerpat finance. A já se ptám, kolik to bude náš stát stát a kde na to v době obrovského deficitu chce stát vzít. Na všechno peníze nejsou – bude tedy třeba někde finance odebrat. A já se předkladatele ptám, z jaké kapitole chce peníze odčerpat a jakému rezortu je vezme.

- Třetím argumentem je kontrolní orgán Grevio a jeho obrovská oprávnění. Zahraniční zkušenosti ukazují, že kdo si pustí do země Grevio, ten je pak peskován za fotky žen na obálkách, za obdiv k mateřství, za běžné televizní vysílání, za reklamy, za normální a každodenní život, za zvyky, za tradice země. A já nechci, aby genderoví fanatici buzerovali učitele a děti na školách, noviny a novináře a zejména celé české mužské pokolení všeho věku a snažili se odstranit jejich údajné „stereotypy“.

- Podívejte se na nás, na senátory. Podívejte se na naše genderové stereotypy: všichni muži tu mají obleky, zatímco ženy mají na sobě krásné šaty nebo kostýmky. Ženy a muži jsou na první pohled odlišitelní – tím, jak vypadají, jak jednají, jak voní, jak se chovají, jak argumentují, jak reagují. Jak se hádají a jak na hádku reagují. Jak se rozhodují, jak řídí, jak velí, jak se smějí, jak svádějí, jak děkuji, jak často se usmívají. Vy chcete tenhle na první pohled rozpoznatelný rozdíl odstranit? Já nikoliv. Nesouhlasím s tím, že historicky je vztah mezi mužem a ženou vztahem útlaku a moci. Je to vztah spolupráce, lásky, vzájemné pomoci, obdivu, koexistence a vzájemného uctívání. Literatura, obrazy, filmová tvorba i skutečný život jsou toho důkazem.

- A nyní jedna výhrada faktická: součástí ratifikace Istanbulské úmluvy je její Důvodová zpráva. Spolu s obsahem úmluvy totiž přijímáme (ratifikujeme, tedy schvalujeme) text Důvodové zprávy. Ale, vážení kolegové, ať hledám jak hledám (a to jak v senátním tisku č. 122, tak v poslaneckém tisku č. 486), nikde kompletní a do češtiny přeložený text Důvodové zprávy k Istanbulské úmluvě nenacházím. Takže jsem si ho musela opatřit sama a teď vám z ní něco přečtu.

Budou to jen drobné příklady:

Bod 43 důvodové zprávy: „Pojem gender vysvětluje, že existují sociálně konstruované role založené na mužském a ženském pohlaví, chování, činnosti a vlastnosti, které daná společnost považuje za vhodné pro ženy a muže. Určité role nebo stereotypy reprodukují nežádoucí a škodlivé praktiky. Pro překonání takových genderových rolí formuluje čl. 12 odst. 1 vymýcení předsudků, zvyků, tradic.“ Takže když počítám s tím, že moje dcera se bude malovat a barvit si vlasy, zatímco můj syn to dělat nebude, dopouštím se diskriminace a stát mě za to začne trestat. Takže zakážeme časopisy Maminka, Žena a život a jim podobné a budeme napomínat lidi a opravovat jejich myšlenky. Chcete takový přístup? Já ne.

Bod 53 Důvodové zprávy: „Ženy, bisexuálové, transgender a transsexuální osoby, crossdresserové, transvestité a další skupiny osob, které neodpovídají tomu, co společnost

stanovila jako příslušnost ke kategoriím "muž" nebo "žena", se mohou setkávat s diskriminací.“ To znamená, že stát po ratifikaci musí ve všech případech zrušit kategorie muž/žena. V občankách, v dotaznících, v pojistkách, u lékařů, ve věznicích, ve sportu. Tohle chcete? Já ne. Ale už jen rozlišení, rozlišování na muže a ženu je podle Istanbulské úmluvy diskriminací, a tedy násilím podle Úmluvy.

Máte pocit, že přeháním? Že zveličuju?

Tak já vám přečtu bod 59 Důvodové zprávy: „Smluvní strany jsou povinny organizovat svou reakci na všechny formy násilí spadající do oblasti působnosti této Úmluvy tak, aby příslušné orgány mohly takovým násilným činům důsledně předcházet, vyšetřovat je, trestat a odškodňovat. Pokud tak neučiní, vzniká odpovědnost státu za čin, který by jinak byl přičítán výhradně nestátnímu aktérovi. Násilí na ženách páchané nestátními aktéry tak překračuje hranici, kdy se jedná o porušení lidských práv, neboť smluvní strany jsou povinny přijmout legislativní a jiná opatření nezbytná k tomu, aby s náležitou péčí předcházely násilným činům spadajícím do oblasti působnosti této Úmluvy, vyšetřovaly je, trestaly a poskytovaly odškodnění, jakož i aby poskytovaly ochranu obětem, a že nesplnění této povinnosti porušuje a omezuje nebo ruší jejich lidská práva a základní svobody.“

A dále bod 61: „Úmluva vyžaduje, aby strany zajistily uplatnění genderového hlediska nejen při navrhování opatření při provádění Úmluvy, ale také při hodnocení jejich dopadu. To znamená, že posouzení dopadu na rovnost žen a mužů musí být provedeno ve fázi plánování jakéhokoli opatření, které smluvní strana přijme při provádění této Úmluvy. Dále to znamená, že ve fázi hodnocení musí smluvní strany určit, zda existuje rozdíl v dopadu ustanovení na ženy a muže.“

A jak říká bod 83: „Prevence násilí na ženách a domácího násilí vyžaduje dalekosáhlé změny v přístupu široké veřejnosti, překonání genderových stereotypů a zvýšení informovanosti.“

Anebo bod 88: „Všichni členové společnosti mohou významně přispět k prevenci násilí a měli by k tomu být povzbuzováni. Vzhledem k tomu, že mnoho forem násilí, na něž se vztahuje oblast působnosti této Úmluvy, páchají především muži a chlapci, považovali autoři návrhu za důležité zdůraznit jejich zvláštní úlohu při prevenci takového násilí. S ohledem na skutečnost, že většina mužů a chlapců není pachateli, chtěli autoři návrhu zdůraznit, že jejich přínos může mít mnoho podob, zejména jako vzorů, hybatelů změn a zastánců rovnosti mezi ženami a muži a vzájemného respektu. Muži mohou významně přispět tím, že budou vystupovat proti násilí, zapojí ostatní muže do aktivit na podporu rovnosti žen a mužů a budou vystupovat jako vzory tím, že se aktivně ujmou pečovatelské role a rodinných povinností.“

A jdeme dál k bodům 96 a 97: „Úmluva rozšiřuje povinnost prosazovat zásady rovnosti žen a mužů, nestereotypní genderové role, vzájemný respekt, nenásilné řešení konfliktů v mezilidských vztazích ve všech neformálních vzdělávacích zařízeních, jakož i ve všech sportovních, kulturních a volnočasových zařízeních a v médiích. Pod pojmem "neformální vzdělávací zařízení" se rozumí organizovaná vzdělávací činnost mimo formální systémy, jako jsou komunitní nebo náboženská vzdělávací zařízení, aktivity, projekty a instituce založené na sociální pedagogice a jakýkoli jiný typ vzdělávací činnosti nabízené komunitními skupinami a jinými organizacemi (např. skauti nebo skautky, letní tábory, mimoškolní aktivity atd.) Sportovní, kulturní a volnočasová zařízení se vztahují na zařízení, která nabízejí volnočasové aktivity v oblasti sportu, hudby, umění nebo jiné oblasti a která přispívají k celoživotnímu

procesu učení se z každodenních zkušeností. Dále tento odstavec (myšleno čl. 14 nazvaný Vzdělávání) požaduje, aby smluvní strany Úmluvy zahrnuly do svých opatření na podporu výše uvedených zásad média.“

Čl. 40 Istanbulské úmluvy hovoří o sexuálním obtěžování. Od doby MeToo se ve veřejném prostoru omílají různé definice tohoto pojmu. V bodě 208 Důvodové zprávy najdeme jeho definici: „Sexuální obtěžování zahrnuje tři hlavní formy chování: verbální, neverbální nebo fyzické chování sexuální povahy, které si oběť nepřeje. Verbální chování se týká slov nebo zvuků vyjádřených nebo sdělených pachatelem, jako jsou vtipy, otázky, poznámky, a může být vyjádřeno ústně nebo písemně. Neverbální chování naproti tomu zahrnuje jakékoli projevy nebo sdělení ze strany pachatele, které nezahrnují slova nebo zvuky, například výrazy obličeje, pohyby rukou nebo symboly.“

Rozhlížím se kolem sebe a moc by mě zajímalo, zda je v této místnosti jediný člověk, který se podobného jednání nikdy v životě nedopustil. Usmáli jste se někdy na někoho, kdo se vám líbil? Ocenili jste, jak mu to sluší? Já to dělám dosud. Je to běžné lidské jednání, normální chování. A teď přijde ten paradox: trestné podle Istanbulské úmluvy začíná toto chování být ne tehdy, když aktér překročí nějakou trestněprávní hranici. Trestné začne být v momentě, který závisí na rozpoložení, na náladě, na situaci či na úvaze oběti: v okamžiku, kdy si takové chování oběť nepřeje. Pak Istanbulská úmluva ukládá povinnost jednání stíhat a sankcionovat. A pochopitelně monitorovat, dávat do statistik a hlásit nahoru.

Vy chcete, aby se Česká republika chovala podle takového zákona? Já ne.

Před chvílí jsem kladla předkladateli otázku po rozpočtových důsledcích ratifikaci. Tento dotaz nebyl bezdůvodný. Důvodová zpráva totiž zcela jasně a otevřeně v bodě 66 ve vztahu k č. 8 Úmluvy říká: „Cílem tohoto článku je zajistit přidělení odpovídajících finančních a lidských zdrojů jak pro činnosti prováděné veřejnými orgány, tak pro činnosti příslušných nevládních organizací a organizací občanské společnosti. Povinností smluvních stran je vyčlenit finanční a lidské zdroje na činnosti prováděné nevládními organizacemi a občanskou společností.“ Zde je to psáno černé na bílém, podobně jako v bodě 131 a násl., které „ukládají smluvním stranám Úmluvy povinnost zřídit nebo zajistit dobře vybavený sektor specializované podpory.“ Takže znovu, pane předkladateli, s ptám: kolik bude ratifikace Istanbulské úmluvy české občany stát?

Korunu všemu dodává pak bod 69 Důvodové zprávy, podle kterého ratifikace „vyžaduje proto, aby smluvní strany Úmluvy uznaly práci nevládních organizací například tím, že využijí jejich odborných znalostí a zapojí je jako partnery do spolupráce mezi různými agenturami nebo do provádění komplexních vládních strategií, k nimž vyzývá článek 7. Kromě takového uznání tento článek vyžaduje, aby strany Úmluvy aktivně povzbuzovaly a podporovaly práci těchto obětavých nevládních organizací a organizací občanské společnosti. To znamená umožnit jim, aby svou práci vykonávaly co nejlépe. Ačkoli článek 9 odkazuje pouze na nevládní organizace a občanskou společnost působící v oblasti boje proti násilí na ženách, nemělo by to smluvním stranám bránit v tom, aby šly dále a podporovaly práci, kterou vykonávají nevládní organizace a občanská společnost zaměřené na domácí násilí v jeho širším rozsahu.“

Prosím, neříkejte mi, že nebude třeba měnit české právo ani zřizovat nové instituce. To by totiž byla jedna velká lež, jak se lze dočíst v bodě 70 Důvodové zprávy rozvádějící článek 10 Úmluvy: „Z odstavce 1 vyplývá povinnost pověřit jeden nebo více oficiálních vládních orgánů čtyřmi konkrétními úkoly: koordinovat, provádět, monitorovat a vyhodnocovat strategie a opatření, které příslušná smluvní strana Úmluvy vypracovala za účelem prevence a potírání všech forem násilí spadajících do oblasti působnosti této Úmluvy. Toho lze dosáhnout i zřízením nových úředních orgánů.“ Takže tedy nové ministerstvo pro realizaci Istanbulské úmluvy?

Co nám to předkladatel ještě tají? Odpověď hledejme v bodě 71 Důvodové zprávy: „Čtyři úkoly, kterými je tento orgán nebo orgány pověřen, mají zajistit, aby různá opatření přijatá smluvní stranou při provádění této Úmluvy byla dobře koordinována a vedla ke společnému úsilí všech orgánů a všech odvětví státní správy. A konečně hodnocení strategií a opatření, k němuž jsou tyto orgány pověřeny, zahrnuje vědecké hodnocení konkrétní strategie nebo opatření s cílem posoudit, zda splňují potřeby obětí a plní svůj účel, a odhalit nezamýšlené důsledky. To bude vyžadovat spolehlivé administrativní a populační údaje, k jejichž shromažďování strany úmluvy zavazuje článek 11. Z tohoto důvodu mají orgány zřízené podle tohoto článku rovněž za úkol koordinovat sběr potřebných dat a analyzovat a šířit jeho výsledky.“

Článek 17 Úmluvy je nazván Účast soukromého sektoru a médií. V Důvodové zprávě jsou mu věnovány body 106 a 107, v nichž se uvádí: „Odstavec 1 obsahuje dvě různé povinnosti. Zaprvé vyžaduje, aby smluvní strany Úmluvy podporovaly soukromý sektor, sektor informačních a komunikačních technologií a média, aby se nejen podílely na tvorbě místních, regionálních nebo celostátních strategií a úsilí o prevenci násilí na ženách, ale také aby se podílely na jejich provádění. Zda a jaká opatření budou přijata, je ponecháno na jednotlivých společnostech. Pokud jde o média, je důležitost této otázky natolik zásadní, že text výslovně signalizuje, že podpora stran musí respektovat svobodu projevu a nezávislost médií; ta by měla být vnímána zejména z hlediska redakční nezávislosti.“ „Zadruhé požaduje, aby smluvní strany podporovaly soukromý sektor, sektor ICT a média, aby stanovily pokyny a samoregulační standardy.“

Takže co požaduje Istanbulská úmluva, když ne změnu českých zákonů? Prachy, prachy a zase jednom prachy.

Opět byste mohli mít dojem, že nadsazuju. Ale bohužel nikoliv. V bodě 76 k článku 11 (nazvanému Sběr dat a výzkum) se to píše jasně: „Orgány veřejné moci, jako je soudnictví, policie a služby sociální péče, budou muset zavést datové systémy, které přesahují rámec interní evidence potřeb daného orgánu. Aby bylo možné prokázat, zda došlo ke zlepšení či poklesu účinnosti opatření a strategií v oblasti prevence, ochrany a stíhání, měly by být opět v pravidelných intervalech shromažďovány příslušné statistické správní a soudní údaje.“

Co říci na závěr?

Jako právník vím, že máme dobré zákony proti násilí v jakékoliv podobě, ať jde o násilí proti mužům, proti ženám, proti dětem, proti seniorům. Stačí naše stávající zákony dodržovat. Chceme-li pomáhat obětem, žádnou úmluvu k tomu nepotřebujeme. Chceme-li podpořit telefonní linky, centra pro oběti či psychologickou pomoc, můžeme to udělat i bez úmluvy.

Proto pro ratifikaci Istanbulské úmluvy ruku nezvednu. Jsem žena už skoro celých 60 let. Ke své ochraně Istanbulskou úmluvu nepotřebuju. TOP 09 její ratifikaci podporuje. Ale obětem Dominika Feriho by stejně nepomohla.