Český občan chodí normálně do práce, za kterou pobírá plat. Někdo má ale také živnostenský list a čas od času i cosi vyfakturuje. Počátkem roku 2023 stát našemu občanu zřídí datovou schránku a občas mu do ní něco pošle. Přikáže mu taky, aby daňové přiznání a různá hlášení posílal nikoliv poštou, ale povinně právě jen datovou schránkou.

Koncem roku 2023 stát našemu občanovi pošle do datovky důležitou informaci. Informace je psána formálním a obtížně srozumitelným jazykem, našeho občana tak patřičně vyděsí. Stát mu píše, že si má od ledna 2024 zvýšit odvody na nemocenské a důchodové pojištění, a v jaké výši. Náš občan pokyny státu respektuje, a tak vyrazí do své banky, kde po složitém vysvětlování zřídí trvalé příkazy na příslušné částky. Bankovní úředník se ho nejprve chce zbavit větou „To si sám nastavte v elektronickém bankovnictví.“ Náš občan ale podobnou vymoženost nepoužívá a odmítá se jejímu ovládání začít učit. Konečně jsou trvalé příkazy založeny a občan může v klidu přivítat nový rok 2024.

Kouzla datové schránky

Počátkem ledna se mu telefonicky ozve zdvořilá úřednice. Má na starosti jeho důchod a objevila malou nesrovnalost, která však prý půjde jednoduše napravit. Ona úřednice vyplní za našeho občana jakýsi přehled, občanovi ho e-mailem pošle, on si ten papír někde vytiskne, podepíše, naskenuje a datovou schránkou pošle to lejstro zpět oné laskavé úřednici. Náš občan pochopitelně kvůli tomu zalarmuje několik mladších ročníků, kteří mu pomohou lejstro vytisknout a pak zase naskenovat a datovou schránkou poslat.

Podepsat náš občan to lejstro dokáže sám, většině ostatního dění příliš nerozumí. Proč nemohl to lejstro donést úřednici, která sedí v domě o dva bloky dál? Proč je nemohl jako kdysi poslat poštou? Proč vůbec bylo zapotřebí tisknout lejstro, když je celé sakumprásk vyplnila, a tedy má, úřednice? Proč ty údaje nemohla rovnou zanést do počítače, když přece už údajně dávno máme eGovernement a propojené elektronické rejstříky? Občan si podobné otázky radši nechce připustit. V hospodě u piva se o ně podělí s kamarády, kteří mají podobné zkušenosti. Lahůdkou bývá daň z nemovitostí, tvrdí jeho kamarádi. To je tak složité vyplňování, že to za poplatníky napříč republikou úřednice vyplňují rovnou.

A zase zpět!

O pár dní později laskavá referentka sděluje našemu občanovi, že ohledně důchodu je vše na dobré cestě a příslušné procesy zdárně běží. Trvalé příkazy, které v bance zřídil, však ale prý byly zbytečné, podobně jako jeho platby, protože náš občan podle úřednice není tím, kdo má povinně platit zálohy na nemocenské a penzijní pojištění. Proč mu to tedy stát oficiálně sděloval? Proč ho vystrašil oním úředním lejstrem s upozorněním? Vždyť do všech jeho plateb dobře vidí a o jeho povinnostech je zřejmě správně informován. Občan klade otázky, na které nikdo nezná odpovědi.

Občan ničemu z toho nerozumí, leč na základě pokynu laskavé paní se opětovně vypraví do své banky. Narazí na komisní referentku, která by si asi radši hrála s telefonem. „Vy chcete zrušit trvalé příkazy? To si můžete udělat sám v elektronickém bankovnictví.“ Dlouho pak nemůže dva týdny staré příkazy vůbec najít. Náš občan tuhne v tváři, když opakuje svou prosbu a vysvětluje, že elektronické služby nechce a nepoužívá. Bankovní úřednice se ještě chvíli snaží občana odradit od požadavku a vypudit z pobočky, pak si odfrkne, vzdychne a pustí se do práce, kterou zjevně nemá ráda.

Občan se vrací domů a cestou potkává samé mladé moderní lidi s pohledem zabodnutým do obrazovek svých nejchytřejších telefonů. Občan si naopak všímá roční doby, slunce, deště, krás, měnící se výstavby a dění kolem sebe, neboť se poněkud zastarale domnívá, že život se odehrává v hmatatelné realitě kolem něj, nikoliv na obrazovkách digitálních zařízení.

Obyčejná schránka

Doma ve schránce najde dopis ze své banky. Banka se pyšní loňskými úspěchy a nabízí mu jakýsi nový produkt – úvěr, jímž mu údajně vylepší život a budoucnost. Barevný tisk na tvrdém papíře, velká obálka s drahým poštovným. Na tyhle lejstra má jeho banka dost peněz, z jeho peněz.

Občan si vzpomene, kolik papírů musel vyřídit, zajistit, oběhat, ofotit a doložit, když před měsícem chtěl požádat o svůj důchod. Státní evidenci chyběla jeho střední i vysoká škola, vojna a dvě státní zaměstnání. Na stát se holt povinnosti nevztahují. Digitalizace je pro něj jen právo, důvod pro čerpání dotací a záminka mediálních prohlášení, zatímco pro občana hlavně povinnost. Potvrzení o započtení jednotlivých zaměstnání do důchodu stejně našemu občanovi nepřijde do datové schránky, ale naprosto nepochopitelně si pro něj musí osobně na poštu – stát je totiž posílá papírově a doporučeně.

A pak si občan vzpomene, že „digitální“ vlastně doslova znamená „prstová“. A v duchu vztyčí jeden ze svých prstů. Ano, přesně ten.

Psáno pro Deník TO, 14. 1. 2024