Vystoupení k ST 98 - Zpráva o vývoji Evropské unie v roce 2022
Před časem jsme v Senátě projednávali vládní zprávu o přejímání legislativních závazků vyplývajících z našeho členství v EU. Dnes se setkáváme nad dalším podobným materiálem, který nám vláda také každoročně předkládá. Opět se očekává, že ho vezmeme na vědomí a půjde se dál – že je to přece jen taková formalita, které se musí učinit zadost.
Já se s tímto přístupem smířit nechci.
Kolegové, četli jste zprávu, kterou nyní projednáváme?
Obsah Zprávy potvrzuje mé obavy, které z budoucího vývoje EU mám: prohlubuje se nedůvěra ve svobodné rozhodování jednotlivce, posiluje se byrokratické rozhodování, ideologie Green Deal (ve Zprávě „zelené transformace“) bude agresivněji prosazována (ve Zprávě je dokonce na str. 32 „příspěvek sportu k zelené transformaci“), široká azylová politika bude pokračovat a Jednotný trh půjde cestou další harmonizace sociálních systémů (!)
Nejvýznamnější událostí roku 2022 evropském unijním kontextu je Konference o budoucnosti Evropy (str. 5 Zprávy), o níž však Zpráva informuje jen velmi rámcově a ledabyle o „bezprecedentním procesu konzultace vývoje EU s občany“. Sděluje, že závěrečná zpráva Konference obsahuje 300 konkrétních doporučení a 49 návrhů.
S tím je třeba ostře nesouhlasit.
Evropské instituce o závěry Konference o budoucnosti Evropy opírají svoji argumentaci ke svolání Konventu a zjednodušení hlasovacích procedur. Současně si Evropský parlament přeje změnu volebních pravidel (např. vznik celounijních kandidátek, volby ve stejný den, korespondenční volbu, vznik dvoukomorového parlamentu atd.)
O ničem takovém se vládní Zpráva předkládaná Senátu nezmiňuje. Konference o budoucnosti Evropy a její závěry (mimo politické reprezentace zemí skrze „angažované občany“) zřejmě vyvolá pokusy o revizi Laekenského konventu (Evropská ústava).
Tato pasáž Zprávy má být daleko přesnější a konkrétnější. Není.
Velká část Zprávy je samozřejmě věnována porušování právního státu v Polsku a Maďarsku.
Nás by měla zajímat věta Zprávy (str. 6), že „České republice bylo celkem adresováno šest doporučení“. Nic dalšího konkrétního. Jaká doporučení nám byla adresována?
V kapitole nazvané Konkurenceschopnost a ochrana spotřebitele postačí ocitovat vybrané termíny. Jde o „ohňostroj“ evropského ochranářství a environmentalismu („ekodesign udržitelných výrobků“, „zákaz produktů pocházejících z nucené práce“, zavedení „evropského ekosystému polovodičů“, „posílení postavení spotřebitelů pro ekologickou transformaci“, „ochrana spotřebitelů před nekalými antiekologickými praktikami“ atd.)
V úvodu zprávy stojí, že vývoj EU v roce 2022 se nesl ve znamení války na Ukrajině a potřeby reagovat na ni. Já si dovolím namítnout, že kvůli válce bychom neměli přehlížet ani upozaďovat to ostatní. Neměli bychom ji ani používat jako univerzální odůvodnění a výmluvu pro to, co se v Unii odehrálo.
Pokud chceme hledat skutečné hlavní téma minulého roku – oblast, kde došlo k největšímu pohybu a kde dopady na naše životy budou nejzávažnější – pak to byl Green Deal, přesněji řečeno pokrok v projednávání jednotlivých dílčích opatření. Právě v loňském roce došlo k zásadnímu průlomu, kdy byla umetena cesta k přijetí většiny nejkontroverznějších návrhů z tzv. balíčku Fit for 55. Jde mimo jiné o:
· nové emisní normy pro osobní automobily a dodávky (které budou znamenat konec prodeje vozidel s klasickými spalovacími motory od roku 2035);
· reformu obchodování s emisními povolenkami (která mimo jiné vtáhne do tohoto systému námořní a silniční dopravu a budovy, a také postupně odbourá bezplatné povolenky pro letecké společnosti);
· mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích, tedy uhlíkové clo.
České předsednictví při prosazení těchto opatření asistovalo tak aktivně, až jsme si vysloužili pochvalu od pana Timmermanse. To jistě potěší!
Co se nestihlo v loňském roce, dobíhá letos. V každém případě už je zřejmé, že téměř celý balíček Fit for 55 bude v nejbližších měsících prosazen.
Výsledkem bude další výrazné zdražení zboží i služeb, další tíživá regulace a administrativní zátěž pro podnikatele i běžné občany a zhoršení postavení evropských podniků ve světové konkurenci. Můžeme se obávat deindustrializace Evropy, jejího celkového zaostávání za dynamickými regiony v Asii i jinde, nezaměstnanosti a snižování životní úrovně.
V debatě o energetice a ochraně klimatu doporučuji vládě ostře napadnout návrh směrnice „o energetické náročnosti budov“. Jde sice o zcela nereálný návrh – v praxi obtížně realizovatelný – ovšem „zelený fanatismus EU“ je schopen nařídit povinné zateplení všech budov (mimo historické), což zásadně ovlivní výši nákladů, které bude muset běžný občan nést.
A nakonec oblast Vzdělávání, mládež, kultura a sport
Vzdělávání tradičně patřilo mezi poslední pravomoci, které ještě členským státům zbývaly k vlastnímu rozhodování.
Dle Zprávy „byly přijaty závěry Rady o evropské strategii posilující vysokoškolské instituce pro budoucnost Evropy“, které zdůrazňují „důležitost evropské dimenze ve vysokém školství a výzkumu a význam vysokého školství pro digitální a zelenou transformaci a prohlubování pocitu evropské sounáležitosti“.
Toto je zcela zásadní formulace potvrzující, že environmentální indoktrinace studentů získává institucionalizovaný rámec a bude povinnou vysokoškolskou doktrínou.
Podobně (a snad i ke smutnému zasmání) byly přijaty závěry s názvem „Sport a pohybová aktivita – slibné nástroje ke změně chování v zájmu udržitelného rozvoje“, které „představují koncept příspěvku sportu k cílům udržitelného rozvoje OSN a politiku zelené transformace EU“.
Aby mě opět někdo špatně nepochopil a nechytal mě za slovo: nejde o to, zda v EU setrvat či nikoliv. Jde o to zastavit ten příval regulace v širokém spektru odvětví.
Co z toho všeho plyne?
Za prvé Brusel vstupuje či hodlá vstupovat do oblastí, kde je přidaná hodnota jeho činnosti nanejvýš sporná – z mnoha příkladů bych vyzdvihla návrh Evropského aktu o svobodě médií, snahy o další harmonizaci insolvenčního práva nebo návrh týkající se strategických žalob proti účasti veřejnosti SLAPP. Vždyť jen v letošním roce k nám do Senátu dorazilo z EU k projednání 19 směrnic, 25 nařízení, 3 doporučení a 11 sdělení.
Když čtu odůvodnění těchto dokumentů a pozice naší vlády, když sedím na schůzi výboru pro EU a poslouchám diskuse, hlavou mi často zní: Proboha, proč? Proč chce někdo regulovat právě tohle a proč tak přísně, proč rovnou nařízením.
Zadruhé množí se ideologicky motivované iniciativy. Vedle již zmiňované zelené legislativy bych v této souvislosti připomněla třeba směrnici o zlepšení genderové vyváženosti mezi členy
orgánů kotovaných společností, směrnici o transparentnosti v odměňování, směrnici o přiměřených minimálních mzdách nebo návrh směrnice o potírání násilí vůči ženám a domácího násilí.
Zatřetí můžeme pozorovat vzrůstající sebevědomí unijních institucí, které se chovají vůči členským státům s čím dál větší povýšeností. Příkladem jsou snahy schovávané za ochranu právního státu, a zvláště postup vůči Polsku a Maďarsku a přidrzlé výroční zprávy Komise o právním státu, což je téma, které jsme rovněž nedávno probírali.
S tím souvisí také různé svérázné pokusy o experimentování s demokracií, jejichž vrcholem byla již zmíněná Konference o budoucnosti Evropy – podivná hra na přibližování Unie lidem a naslouchání jejich názorům, ve které ovšem občané posloužili pouze jako komparz.
Celkový obraz, který nám (nejen) z projednávané zprávy vychází, je takový, že EU se valí jako rozvodněná řeka – řeka, která se vylila z koryta, stala se neovladatelnou, zakalila se a působí ohromné škody. Už není tím regionálním hospodářským blokem, který usnadňoval vzájemný obchod mezi členskými státy a zajišťoval prosperitu. Už to není ta vysněná EU, do níž jsme vstupovali.
Stala se těžkopádným všezahrnujícím a všeregulujícím kolosem, ve kterém pomýlená politika dominuje nad ekonomikou i společností a dusí je.
Druhé pozorování – ani o trochu příznivější – je takové, že my na té řece leda plujeme s proudem. Neprojevujeme podstatnější snahu brzdit nebo se dostat ke břehu, natož abychom aspirovali na to tu řeku znovu zkrotit. Neexistuje tady žádná sebevědomá, konzistentní, asertivní politika vůči Bruselu. (To, že se tu a tam – jako v případě normy Euro 7 – odvážíme proti něčemu opatrně ohradit, když máme v zádech větší koalici států, není ani náznakem takové politiky.)
Obávám se, že pokud tento přístup nezměníme, věci u nás ani v Unii se nepohnou k lepšímu. Přitom problémy, na které je zaděláno, jsou nedozírné. Musíme se probudit dřív, než bude pozdě.
Vystoupení k ST 98 - Zpráva o vývoji Evropské unie v roce 2022
Před časem jsme v Senátě projednávali vládní zprávu o přejímání legislativních závazků vyplývajících z našeho členství v EU. Dnes se setkáváme nad dalším podobným materiálem, který nám vláda také každoročně předkládá. Opět se očekává, že ho vezmeme na vědomí a půjde se dál – že je to přece jen taková formalita, které se musí učinit zadost.
Já se s tímto přístupem smířit nechci.
Kolegové, četli jste zprávu, kterou nyní projednáváme?
Obsah Zprávy potvrzuje mé obavy, které z budoucího vývoje EU mám: prohlubuje se nedůvěra ve svobodné rozhodování jednotlivce, posiluje se byrokratické rozhodování, ideologie Green Deal (ve Zprávě „zelené transformace“) bude agresivněji prosazována (ve Zprávě je dokonce na str. 32 „příspěvek sportu k zelené transformaci“), široká azylová politika bude pokračovat a Jednotný trh půjde cestou další harmonizace sociálních systémů (!)
Nejvýznamnější událostí roku 2022 evropském unijním kontextu je Konference o budoucnosti Evropy (str. 5 Zprávy), o níž však Zpráva informuje jen velmi rámcově a ledabyle o „bezprecedentním procesu konzultace vývoje EU s občany“. Sděluje, že závěrečná zpráva Konference obsahuje 300 konkrétních doporučení a 49 návrhů.
S tím je třeba ostře nesouhlasit.
Evropské instituce o závěry Konference o budoucnosti Evropy opírají svoji argumentaci ke svolání Konventu a zjednodušení hlasovacích procedur. Současně si Evropský parlament přeje změnu volebních pravidel (např. vznik celounijních kandidátek, volby ve stejný den, korespondenční volbu, vznik dvoukomorového parlamentu atd.)
O ničem takovém se vládní Zpráva předkládaná Senátu nezmiňuje. Konference o budoucnosti Evropy a její závěry (mimo politické reprezentace zemí skrze „angažované občany“) zřejmě vyvolá pokusy o revizi Laekenského konventu (Evropská ústava).
Tato pasáž Zprávy má být daleko přesnější a konkrétnější. Není.
Velká část Zprávy je samozřejmě věnována porušování právního státu v Polsku a Maďarsku.
Nás by měla zajímat věta Zprávy (str. 6), že „České republice bylo celkem adresováno šest doporučení“. Nic dalšího konkrétního. Jaká doporučení nám byla adresována?
V kapitole nazvané Konkurenceschopnost a ochrana spotřebitele postačí ocitovat vybrané termíny. Jde o „ohňostroj“ evropského ochranářství a environmentalismu („ekodesign udržitelných výrobků“, „zákaz produktů pocházejících z nucené práce“, zavedení „evropského ekosystému polovodičů“, „posílení postavení spotřebitelů pro ekologickou transformaci“, „ochrana spotřebitelů před nekalými antiekologickými praktikami“ atd.)
V úvodu zprávy stojí, že vývoj EU v roce 2022 se nesl ve znamení války na Ukrajině a potřeby reagovat na ni. Já si dovolím namítnout, že kvůli válce bychom neměli přehlížet ani upozaďovat to ostatní. Neměli bychom ji ani používat jako univerzální odůvodnění a výmluvu pro to, co se v Unii odehrálo.
Pokud chceme hledat skutečné hlavní téma minulého roku – oblast, kde došlo k největšímu pohybu a kde dopady na naše životy budou nejzávažnější – pak to byl Green Deal, přesněji řečeno pokrok v projednávání jednotlivých dílčích opatření. Právě v loňském roce došlo k zásadnímu průlomu, kdy byla umetena cesta k přijetí většiny nejkontroverznějších návrhů z tzv. balíčku Fit for 55. Jde mimo jiné o:
· nové emisní normy pro osobní automobily a dodávky (které budou znamenat konec prodeje vozidel s klasickými spalovacími motory od roku 2035);
· reformu obchodování s emisními povolenkami (která mimo jiné vtáhne do tohoto systému námořní a silniční dopravu a budovy, a také postupně odbourá bezplatné povolenky pro letecké společnosti);
· mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích, tedy uhlíkové clo.
České předsednictví při prosazení těchto opatření asistovalo tak aktivně, až jsme si vysloužili pochvalu od pana Timmermanse. To jistě potěší!
Co se nestihlo v loňském roce, dobíhá letos. V každém případě už je zřejmé, že téměř celý balíček Fit for 55 bude v nejbližších měsících prosazen.
Výsledkem bude další výrazné zdražení zboží i služeb, další tíživá regulace a administrativní zátěž pro podnikatele i běžné občany a zhoršení postavení evropských podniků ve světové konkurenci. Můžeme se obávat deindustrializace Evropy, jejího celkového zaostávání za dynamickými regiony v Asii i jinde, nezaměstnanosti a snižování životní úrovně.
V debatě o energetice a ochraně klimatu doporučuji vládě ostře napadnout návrh směrnice „o energetické náročnosti budov“. Jde sice o zcela nereálný návrh – v praxi obtížně realizovatelný – ovšem „zelený fanatismus EU“ je schopen nařídit povinné zateplení všech budov (mimo historické), což zásadně ovlivní výši nákladů, které bude muset běžný občan nést.
A nakonec oblast Vzdělávání, mládež, kultura a sport
Vzdělávání tradičně patřilo mezi poslední pravomoci, které ještě členským státům zbývaly k vlastnímu rozhodování.
Dle Zprávy „byly přijaty závěry Rady o evropské strategii posilující vysokoškolské instituce pro budoucnost Evropy“, které zdůrazňují „důležitost evropské dimenze ve vysokém školství a výzkumu a význam vysokého školství pro digitální a zelenou transformaci a prohlubování pocitu evropské sounáležitosti“.
Toto je zcela zásadní formulace potvrzující, že environmentální indoktrinace studentů získává institucionalizovaný rámec a bude povinnou vysokoškolskou doktrínou.
Podobně (a snad i ke smutnému zasmání) byly přijaty závěry s názvem „Sport a pohybová aktivita – slibné nástroje ke změně chování v zájmu udržitelného rozvoje“, které „představují koncept příspěvku sportu k cílům udržitelného rozvoje OSN a politiku zelené transformace EU“.
Aby mě opět někdo špatně nepochopil a nechytal mě za slovo: nejde o to, zda v EU setrvat či nikoliv. Jde o to zastavit ten příval regulace v širokém spektru odvětví.
Co z toho všeho plyne?
Za prvé Brusel vstupuje či hodlá vstupovat do oblastí, kde je přidaná hodnota jeho činnosti nanejvýš sporná – z mnoha příkladů bych vyzdvihla návrh Evropského aktu o svobodě médií, snahy o další harmonizaci insolvenčního práva nebo návrh týkající se strategických žalob proti účasti veřejnosti SLAPP. Vždyť jen v letošním roce k nám do Senátu dorazilo z EU k projednání 19 směrnic, 25 nařízení, 3 doporučení a 11 sdělení.
Když čtu odůvodnění těchto dokumentů a pozice naší vlády, když sedím na schůzi výboru pro EU a poslouchám diskuse, hlavou mi často zní: Proboha, proč? Proč chce někdo regulovat právě tohle a proč tak přísně, proč rovnou nařízením.
Zadruhé množí se ideologicky motivované iniciativy. Vedle již zmiňované zelené legislativy bych v této souvislosti připomněla třeba směrnici o zlepšení genderové vyváženosti mezi členy
orgánů kotovaných společností, směrnici o transparentnosti v odměňování, směrnici o přiměřených minimálních mzdách nebo návrh směrnice o potírání násilí vůči ženám a domácího násilí.
Zatřetí můžeme pozorovat vzrůstající sebevědomí unijních institucí, které se chovají vůči členským státům s čím dál větší povýšeností. Příkladem jsou snahy schovávané za ochranu právního státu, a zvláště postup vůči Polsku a Maďarsku a přidrzlé výroční zprávy Komise o právním státu, což je téma, které jsme rovněž nedávno probírali.
S tím souvisí také různé svérázné pokusy o experimentování s demokracií, jejichž vrcholem byla již zmíněná Konference o budoucnosti Evropy – podivná hra na přibližování Unie lidem a naslouchání jejich názorům, ve které ovšem občané posloužili pouze jako komparz.
Celkový obraz, který nám (nejen) z projednávané zprávy vychází, je takový, že EU se valí jako rozvodněná řeka – řeka, která se vylila z koryta, stala se neovladatelnou, zakalila se a působí ohromné škody. Už není tím regionálním hospodářským blokem, který usnadňoval vzájemný obchod mezi členskými státy a zajišťoval prosperitu. Už to není ta vysněná EU, do níž jsme vstupovali.
Stala se těžkopádným všezahrnujícím a všeregulujícím kolosem, ve kterém pomýlená politika dominuje nad ekonomikou i společností a dusí je.
Druhé pozorování – ani o trochu příznivější – je takové, že my na té řece leda plujeme s proudem. Neprojevujeme podstatnější snahu brzdit nebo se dostat ke břehu, natož abychom aspirovali na to tu řeku znovu zkrotit. Neexistuje tady žádná sebevědomá, konzistentní, asertivní politika vůči Bruselu. (To, že se tu a tam – jako v případě normy Euro 7 – odvážíme proti něčemu opatrně ohradit, když máme v zádech větší koalici států, není ani náznakem takové politiky.)
Obávám se, že pokud tento přístup nezměníme, věci u nás ani v Unii se nepohnou k lepšímu. Přitom problémy, na které je zaděláno, jsou nedozírné. Musíme se probudit dřív, než bude pozdě.
21. 6. 2023
Publikováno: 21. 6. 2023