Vystoupení k tisku N 015 / 14 - Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o obalech a obalových odpadech
Pohleďme na ty paradoxy: Moderní obalové materiály znamenaly velké zvýšení komfortu, zlepšení hygieny a zdraví a celkového růstu životní úrovně. Vzpomeňme na éru covidu a snahu o zvýšenou hygienu spojenou s používáním jednorázových obalů, sáčků, rukavic a podobně. Obaly jsou s rozvinutou ekonomikou neodmyslitelně spojeny podobně jako vysoká spotřeba energie. Malé množství obalů produkují typicky ekonomiky zaostalé, na nízkém stupni ekonomického rozvoje.
V dnešní tolik oslavované digitální ekonomice pak dramaticky narůstá množství obalových materiálů ve spojitosti s růstem sektoru e-commerce. Toho jsme všichni, kdo si něco objednáváme na internetu, každodenně svědky.
Obaly nepochybně způsobují znečištění. Podobně jako v případě jiných přírodu znečišťujících fenoménu však i v případě nakládání s nimi funguje empirií ověřená tzv. environmentální Kuznětsova křivka, která zjednodušeně řečeno popisuje vztah mezi ekonomickým růstem a degradací životního prostředí. Stejně jako obecná Kuznětsova křivka má tvar obráceného písmene U. Roste v počátečním období ekonomického znehodnocování životního prostředí a začne klesat při dosažení určité výše příjmu na osobu, zvyšováním příjmu na osobu se začíná zlepšovat kvalita životního prostředí. Lidé se dostávají vysoko nad subsistenční úroveň, jsou bohatí, více si cení životního prostředí a začínají omezovat jeho znečištění, třeba právě i zbytečným odpadem.
Toto odbourávání negativních aspektů chování člověka na životní prostředí pak stejně jako jiné lidské (ekonomické) činnosti podléhá zákonu klesajícího mezního užitku. V první fázi odbourávání znečišťování způsobuje relativně nižší náklady než ve fázích dalších. V dalších fázích znamená každé zlepšení životního prostředí nákladnější opatření a jeho přínos se zároveň relativně zmenšuje, a to až do situace, kdy se z důvodů vysokých nákladů tento proces pro společnost na daném stupni ekonomického rozvoje stane extrémně nákladným. Právě v této situaci se dnes nacházíme a že příkladem takového postupu je právě i tato navrhovaná norma.
Navrhované nařízení představuje nadměrný zásah vlády do trhu, protože ukládá výrobcům obalů nové předpisy a cíle. Jde tedy o zásah do svobody výrobců navrhovat a prodávat výrobky podle vlastního uvážení. Regulace se navíc příliš spoléhá na vládní zásahy namísto tržních řešení nebo individuální odpovědnosti.
Nařízení jednoznačně zvýší náklady na výrobu a prodej obalů, protože výrobci budou muset investovat do nových systémů recyklace a nakládání s odpady a navrhovat své výrobky tak, aby splňovaly nové požadavky. To povede ke zvýšení cen pro spotřebitele a snížení konkurenceschopnosti podniků. Bude posíleno prostředí, ve kterém další regulační omezení vytváří stav neslučitelný s provozováním podnikání.
Regulace je příliš normativní a omezující, protože ukládá výrobcům konkrétní požadavky a omezuje jejich schopnost inovovat a experimentovat s novými materiály a designy. Toto omezení potlačí kreativitu a povede k menší rozmanitosti a dynamice trhu s obaly. Nařízení je navíc založeno na předpokladech o účinnosti systémů recyklace a nakládání s odpady. Není však zcela jasné, zda taková opatření v konečném důsledku vždy vedou k významnému snížení dopadu na životní prostředí.
Požadovaná opatření jsou příliš nákladná, a současně nedostatečně přínosná. Povedou k plýtvání vzácnými zdroji a vytváření zbytečně vysoké regulační zátěže pro podniky a spotřebitele. Navrhované řešení ignoruje, že dynamicky rostoucí země v Asii a Africe produkují znečištění obalovými materiály nesrovnatelné se současným stavem již dnes velmi přísného odpadového hospodářství praktikovaného státy EU (řízením osudu lze zmínit právě Thajsko a Malajsii, s nimiž EU uzavírá smlouvy, které dnes také schvalujeme).
Regulace bude nepochybně znamenat nepřiměřený dopad na malé podniky, které nebudou mít prostředky na splnění nových požadavků. Vytvoří se tím v další oblasti prostředí, které bude upřednostňovat velké korporace před menšími podniky. Budou tak zvýhodněny velké firmy a producenti, kteří jsou schopní na základě úspor z rozsahu při objemu své produkce lépe absorbovat náklady spojené se zaváděním regulací.
Ochranářská ruka státu, v tomto případě nadnárodní instituce, opět o něco více omezí individuální odpovědnost jednotlivců a přenese břemeno snižování množství odpadů na výrobce, nikoli na spotřebitele. Navrhované nařízení, podobně jako většina jiných zelených nařízení, prostřednictvím zvýšených nákladů promítnutých do cen neúměrně zatíží domácnosti s nízkými příjmy.
Obaly jsou dnes často, například v potravinářském odvětví, vynucené jinými normami, a výrobci se tak novým nařízením dostanou pod dvojí tlak. Na jedné straně je regulace nutí balit potraviny hygienickým způsobem - na té druhé jim regulace zakazuje poslechnout.
Šokující, fascinující a zároveň naprosto příznačná je pak skutečnost, že návrh se ani nesnaží naznačit, jaké dopady bude mít jeho zavedení do praxe na podnikatelské prostředí. Je skutečně skandální, že jediné náklady, které se v daném materiálů vážně vyčíslují, jsou náklady pro orgány evropské unie, popřípadě pak to, jaký vliv bude mít zavedení dané regulace na unijní příjmy či jaké požadavky bude mít její administrace(!).
* * *
Evropská unie je považována za světového lídra v oblasti nakládání s odpady a regulace znečištění životního prostředí. EU má již dnes jednu z nejvyšších měr recyklace na světě, v roce 2018 činila průměrná míra recyklace 47 %. Pro srovnání, celosvětový průměr činí přibližně 14 %. Naopak v mnoha zemích rozvojového světa je míra recyklace velmi nízká, v některých zemích je nižší než 5 %. EU výrazně snížila množství odpadu ukládaného na skládky, přičemž v roce 2018 činila míra skládkování pouhých 24 %. Oproti tomu celosvětový průměr činí přibližně 41 %. Předpisy a politiky EU jsou již dnes považovány za jedny z nejpřísnějších na světě.
Z regionů Evropy a Severní Ameriky se do oceánů dostává pouhých cca pět procent ze světového plastového odpadu. Většina plastů, které se dostanou do oceánů z pevniny, pochází z řek v Asii (více než 80 %). Pouze menší podíl pochází z řek v Evropě a Severní Americe. Podle jiných údajů se do oceánů dostane 90 % veškerých plastů jen z deseti řek Asie a Afriky (Asijský
Mekong, Amur, Perlová řeka, Ganga, Hai, Žlutá řeka, Indus, Jang-c'-ťiang a v Africe Niger a Nil).
Slyšeli jste o teorii mezního užitku, kterou proslavil Alois Schumpeter? Tak na tuhle situaci platí úplně přesně.
Kritickou pozici vlády k návrhu tohoto nařízení proto ráda podpořím.
Vystoupení k tisku N 015 / 14 - Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o obalech a obalových odpadech
Pohleďme na ty paradoxy: Moderní obalové materiály znamenaly velké zvýšení komfortu, zlepšení hygieny a zdraví a celkového růstu životní úrovně. Vzpomeňme na éru covidu a snahu o zvýšenou hygienu spojenou s používáním jednorázových obalů, sáčků, rukavic a podobně. Obaly jsou s rozvinutou ekonomikou neodmyslitelně spojeny podobně jako vysoká spotřeba energie. Malé množství obalů produkují typicky ekonomiky zaostalé, na nízkém stupni ekonomického rozvoje.
V dnešní tolik oslavované digitální ekonomice pak dramaticky narůstá množství obalových materiálů ve spojitosti s růstem sektoru e-commerce. Toho jsme všichni, kdo si něco objednáváme na internetu, každodenně svědky.
Obaly nepochybně způsobují znečištění. Podobně jako v případě jiných přírodu znečišťujících fenoménu však i v případě nakládání s nimi funguje empirií ověřená tzv. environmentální Kuznětsova křivka, která zjednodušeně řečeno popisuje vztah mezi ekonomickým růstem a degradací životního prostředí. Stejně jako obecná Kuznětsova křivka má tvar obráceného písmene U. Roste v počátečním období ekonomického znehodnocování životního prostředí a začne klesat při dosažení určité výše příjmu na osobu, zvyšováním příjmu na osobu se začíná zlepšovat kvalita životního prostředí. Lidé se dostávají vysoko nad subsistenční úroveň, jsou bohatí, více si cení životního prostředí a začínají omezovat jeho znečištění, třeba právě i zbytečným odpadem.
Toto odbourávání negativních aspektů chování člověka na životní prostředí pak stejně jako jiné lidské (ekonomické) činnosti podléhá zákonu klesajícího mezního užitku. V první fázi odbourávání znečišťování způsobuje relativně nižší náklady než ve fázích dalších. V dalších fázích znamená každé zlepšení životního prostředí nákladnější opatření a jeho přínos se zároveň relativně zmenšuje, a to až do situace, kdy se z důvodů vysokých nákladů tento proces pro společnost na daném stupni ekonomického rozvoje stane extrémně nákladným. Právě v této situaci se dnes nacházíme a že příkladem takového postupu je právě i tato navrhovaná norma.
Navrhované nařízení představuje nadměrný zásah vlády do trhu, protože ukládá výrobcům obalů nové předpisy a cíle. Jde tedy o zásah do svobody výrobců navrhovat a prodávat výrobky podle vlastního uvážení. Regulace se navíc příliš spoléhá na vládní zásahy namísto tržních řešení nebo individuální odpovědnosti.
Nařízení jednoznačně zvýší náklady na výrobu a prodej obalů, protože výrobci budou muset investovat do nových systémů recyklace a nakládání s odpady a navrhovat své výrobky tak, aby splňovaly nové požadavky. To povede ke zvýšení cen pro spotřebitele a snížení konkurenceschopnosti podniků. Bude posíleno prostředí, ve kterém další regulační omezení vytváří stav neslučitelný s provozováním podnikání.
Regulace je příliš normativní a omezující, protože ukládá výrobcům konkrétní požadavky a omezuje jejich schopnost inovovat a experimentovat s novými materiály a designy. Toto omezení potlačí kreativitu a povede k menší rozmanitosti a dynamice trhu s obaly. Nařízení je navíc založeno na předpokladech o účinnosti systémů recyklace a nakládání s odpady. Není však zcela jasné, zda taková opatření v konečném důsledku vždy vedou k významnému snížení dopadu na životní prostředí.
Požadovaná opatření jsou příliš nákladná, a současně nedostatečně přínosná. Povedou k plýtvání vzácnými zdroji a vytváření zbytečně vysoké regulační zátěže pro podniky a spotřebitele. Navrhované řešení ignoruje, že dynamicky rostoucí země v Asii a Africe produkují znečištění obalovými materiály nesrovnatelné se současným stavem již dnes velmi přísného odpadového hospodářství praktikovaného státy EU (řízením osudu lze zmínit právě Thajsko a Malajsii, s nimiž EU uzavírá smlouvy, které dnes také schvalujeme).
Regulace bude nepochybně znamenat nepřiměřený dopad na malé podniky, které nebudou mít prostředky na splnění nových požadavků. Vytvoří se tím v další oblasti prostředí, které bude upřednostňovat velké korporace před menšími podniky. Budou tak zvýhodněny velké firmy a producenti, kteří jsou schopní na základě úspor z rozsahu při objemu své produkce lépe absorbovat náklady spojené se zaváděním regulací.
Ochranářská ruka státu, v tomto případě nadnárodní instituce, opět o něco více omezí individuální odpovědnost jednotlivců a přenese břemeno snižování množství odpadů na výrobce, nikoli na spotřebitele. Navrhované nařízení, podobně jako většina jiných zelených nařízení, prostřednictvím zvýšených nákladů promítnutých do cen neúměrně zatíží domácnosti s nízkými příjmy.
Obaly jsou dnes často, například v potravinářském odvětví, vynucené jinými normami, a výrobci se tak novým nařízením dostanou pod dvojí tlak. Na jedné straně je regulace nutí balit potraviny hygienickým způsobem - na té druhé jim regulace zakazuje poslechnout.
Šokující, fascinující a zároveň naprosto příznačná je pak skutečnost, že návrh se ani nesnaží naznačit, jaké dopady bude mít jeho zavedení do praxe na podnikatelské prostředí. Je skutečně skandální, že jediné náklady, které se v daném materiálů vážně vyčíslují, jsou náklady pro orgány evropské unie, popřípadě pak to, jaký vliv bude mít zavedení dané regulace na unijní příjmy či jaké požadavky bude mít její administrace(!).
* * *
Evropská unie je považována za světového lídra v oblasti nakládání s odpady a regulace znečištění životního prostředí. EU má již dnes jednu z nejvyšších měr recyklace na světě, v roce 2018 činila průměrná míra recyklace 47 %. Pro srovnání, celosvětový průměr činí přibližně 14 %. Naopak v mnoha zemích rozvojového světa je míra recyklace velmi nízká, v některých zemích je nižší než 5 %. EU výrazně snížila množství odpadu ukládaného na skládky, přičemž v roce 2018 činila míra skládkování pouhých 24 %. Oproti tomu celosvětový průměr činí přibližně 41 %. Předpisy a politiky EU jsou již dnes považovány za jedny z nejpřísnějších na světě.
Z regionů Evropy a Severní Ameriky se do oceánů dostává pouhých cca pět procent ze světového plastového odpadu. Většina plastů, které se dostanou do oceánů z pevniny, pochází z řek v Asii (více než 80 %). Pouze menší podíl pochází z řek v Evropě a Severní Americe. Podle jiných údajů se do oceánů dostane 90 % veškerých plastů jen z deseti řek Asie a Afriky (Asijský
Mekong, Amur, Perlová řeka, Ganga, Hai, Žlutá řeka, Indus, Jang-c'-ťiang a v Africe Niger a Nil).
Slyšeli jste o teorii mezního užitku, kterou proslavil Alois Schumpeter? Tak na tuhle situaci platí úplně přesně.
Kritickou pozici vlády k návrhu tohoto nařízení proto ráda podpořím.
31. 5. 2023
Publikováno: 31. 5. 2023