Tento můj příspěvek by se mohl jmenovat O další jedné promarněné šanci.

Jak říkala teta Kateřina ze Saturnina: Ráda bych viděla toho bezbožníka, který by si dovolil cokoliv namítat proti tomuto zákonu. Ulehčit život občanům je potřeba, pojďme tedy podpořit tisk, který jejich cestování po úřadech a lovení razítek do knížky zjednoduší.

Než se tak stane, nabídnu vám dva otazníky, na které bych ráda znala odpověď. Odpověď od předkladatele.

Jako první mi svítí před očima vysoké sankce. Za přestupek lze fyzické osobě uložit pokutu až do výše 1 milionu, podnikající fyzické osobě a právnické osobě až do výše 10 milionů. Jde o nesmyslně vysoké částky, když uvážíme, za jak marginální záležitosti mohou být uloženy.

Druhý otazník se mi rozsvěcuje u pojmu veřejný zájem na ochraně životního prostředí. Vím, že právě procedurální pingpong v praxi často nadělá nejvíce škody, více zvýší náklady projektů a délku jejich realizace. Debata o počtu razítkem však zakrývá to zásadní: totiž že definice veřejného zájmu na ochraně životního prostředí i po této úpravě chybí.  

Ochrana životního prostředí není jediným veřejným zájmem (dalšími jsou například sociální smír, sociální spravedlnost, bezpečnost nebo hospodářský růst), v praxi se proto setkáváme se střety různých veřejných zájmů. Ty pak nejčastěji řeší soudní judikatura.

„Ochrana životního prostředí“ je neurčitý pojem a obsah mu dává teprve každý jednotlivý případ, tedy pokaždé se znovu ona náplň hledá a pokaždé na tuto otázku musíme novou odpověď. Obsah neurčitých pojmů se v čase i v místě proměňuje a u soudu často vidíme, že je veřejný zájem prosazován jednotlivci, firmami, institucemi i skupinami. Tyto skupiny pochopitelně hájí odlišné cíle, a tak i při aplikaci nového zákona bude docházet ke konfrontaci veřejných zájmů, jejichž nositeli je nikoliv abstraktní společnost jako celek, ale rozdílné politické, společenské a zájmové skupiny hájící a reprezentující své specifické priority. Formulace všeobecného veřejného zájmu, který by byl nadřazen dílčím společenským zájmům, není možná už jen proto, že (jak praví teorie práva) „každý veřejný zájem je jen větším či menším souhrnem zájmů soukromých.“

Tedy ani ochrana životního prostředí není veřejným zájmem absolutně nadřazeným ostatním. Ani do budoucna nebude možné vyhnout se střetům jednotlivých veřejných zájmů, neboť každý z nich vyjadřuje určitou prioritu sdílených hodnot a tyto spolu nemusí být v souladu.

Jak říká můj kolega, doc. Bohuslav Havel, „na začátku hry je veřejný zájem, ale konci hry je zájem jednotlivce, tedy soukromý zájem, který je nutně opětovně kryt tím prvním ze zájmů, totiž obecným. Veřejný a soukromý zájem jsou tak součástí jednoho kruhu – hada zakousnutého do vlastního ocasu - který nemá limitů, protože žije sám pro sebe.“

Další kolega, prof. Karel Klíma, k tomu říká, že „veřejný zájem se liší mezi jednotlivými společenstvími osob vzhledem k jejich převažujícím sdíleným hodnotám. Není však nutným požadavkem, aby tyto sdílené hodnoty byly společné pro každého jednotlivého člena společenství. Postačuje, že tyto hodnoty sdílí velká většina jeho členů.“ A jak trefně uzavírá Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Pl ÚS 34/03, ne každý kolektivní zájem lze označit za veřejný zájem společnosti. Často se mylně naznačuje, že všechny kolektivní zájmy jsou obecnými zájmy společnosti; avšak v mnoha případech může být uspokojování kolektivních zájmů jistých skupin s obecnými zájmy společnosti v naprostém rozporu.

V praxi se JES má posuzovat z pohledu zájmů evropských, národních, obecních, spolkových, komerčních i jednotlivců, a to vše může někdy stát, a stává, proti soukromému zájmu. Veřejným zájmem je mj. zájem na realizaci ekonomických a sociálních potřeb společnosti, soukromým zájmem pak logicky zájem na realizaci vlastnického práva jednotlivců. Dnes je soukromý zájem jako podmínka vyváženosti zmíněn v § 18 odst. 2 stavebního zákona; ten však za 2 měsíce už nebude platit.

Povinnost chránit životní prostředí má veřejná moc, čímž se někdy dostává do konfliktu jedno ústavní právo (na životní prostředí) s jiným, stejně zaručeným – s vlastnickým právem. Jeho omezení, v nejdrastičtější podobě vyvlastnění, je nejzávažnějším zásahem do práva jednotlivce vůbec; jen ve veřejném zájmu a za úplatu. Výše náhrady při vyvlastnění je mimochodem dalším bodem, o němž bychom mohli debatovat hodiny. Jaké štěstí, že se zákonem o vyvlastnění dnes zabývat nemusíme.

A jak se onen veřejný zájem prakticky hledá a zjišťuje? Na to odpovídá opět Ústavní soud ve svých nálezech, třeba v nálezu ze dne 28. 06. 2005, sp. zn. PI. ÚS 24/04: Veřejný zájem v konkrétní věci by měl být zjišťován v průběhu správního řízení na základě poměřování nejrůznějších partikulárních zájmů, po zvážení všech rozporů a připomínek. Z odůvodnění správního rozhodnutí pak musí zřetelně vyplynout, proč veřejný zájem převážil nad řadou jiných partikulárních zájmů.

Čímž se ovšem opět dostáváme na začátek. Tedy k otázce, co je to ten veřejný zájem, a k odpovědi, že jím také někdy může být jeden ze zájmů partikulárních.

Prubířským kamenem tedy byly, jsou a budou zájmy. Podobně jako v politice, v rodině i ve společnosti.

Dobrá. Tak co my teď s tím. Osobně příliš nevěřím, že novela přinese zjednodušení schvalovacích procedur u důležitých projektů. Nicméně šanci se předvést v praxi jí nechci upírat a hlasovat proti nebudu. Ale má předchozí argumentace i položené táty byly adresovány především tvůrcům právě takových legislativních povrchností. Novela byla příležitosti udělat pořádek v tom podstatném, ve vymezení veřejného zájmu, které by mohlo být při schvalovacím procesu oporou. Nebude.

Nebude, protože v tomto smyslu je tento zákon zase jen další promarněnou příležitostí.

10. 5. 2023