Právní stát patří k těm pojmům, které vyslovujeme se zvláštní úctou a pokorou. Vede nás k tomu jeho důstojnost a vznešenost, pramenící z jeho obsahu. Zákonnost, právní jistota, dělba moci, ochrana základních práv – to vše jsou zásady, které si s tímto souslovím spojujeme.
Právní stát je opakem bezpráví. Naše ústava prohlašuje Českou republiku za demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
K právnímu státu se hlásíme a hlásit budeme. Navzdory tomu – nebo spíše právě proto – nemůžeme, já nemohu, přijmout způsob, kterým si v posledních letech navykly používat tento koncept unijní instituce, zvláště Komise a Evropský parlament.
V jejich pojetí se zaklínadlo „právního státu“ stalo nástrojem mocenského boje, nástrojem nátlaku na členské státy, záminkou pro vměšování do vnitřních záležitostí členských států, pákou pro faktické rozšiřování kompetencí Unie. Zpráva Komise o právním státu, kterou projednáváme, je ukázkou tohoto přístupu.
Dospěli jsme do paradoxní situace. Zatímco byl tradičně kritizován demokratický deficit ve strukturách Unie, dnes se administrativní aparát EU cítí být kompetentní přezkušovat z demokracie a právního státu ústavní orgány členských států, a to včetně nás volených zákonodárců.
Poučuje nás, radí nám, kárá nás, úkoluje nás. Má co říci k našim justičním systémům, legislativním procesům, fungování médií, boji s korupcí apod. – a třeba konkrétně našemu parlamentu doporučuje přijetí etických kodexů.
Opravdu si necháme tohle líbit? Necháme najmenované komisaře a úředníky v Bruselu, aby se opájeli pocitem nadřazenosti vůči nám národním zákonodárcům, naší vládě, našim soudcům, našim voličům? Necháme je, aby se pasovali do role autentických vykladačů a majitelů pojmu právního státu? Necháme je nakládat s ním, jak se jim hodí, a překreslovat tak rozdělení kompetencí mezi Unií a členskými státy? Není právě toto vše popřením právního státu?
Na případy závažného porušení zásad právního státu či dalších základních hodnot Unie pamatuje článek 7 Smlouvy o Evropské unii. Komise v něm má svou úlohu, ta se však omezuje na možnost navrhovat přijetí opatření v něm uvedených. Tím její kompetence končí. Rozhodnutí je na členských státech a na Evropském parlamentu.
Jestliže se nyní Komise snaží svým tzv. „mechanismem právního státu“ článek 7 natahovat jako žvýkačku a staví se do jeho centra, pohybuje se očividně mimo zakládací smlouvy.
Tyto aktivity je třeba důrazně odmítnout a ohradit se proti nim. Jako zákonodárci nemůžeme nečinně přihlížet tomu, jak Komise pojem právního státu zneužívá a naplňuje novým obsahem, a jak se snaží usurpovat si pravomoci, které jí nikdo nesvěřil.
Klasickým příkladem jsou četné takzvané implementace. Ty naše komora odhlasovává jako automat s argumentací, že danou věc přijmout musíme.
Nemusíme. Nemusíme nic, pouze dodržovat svůj senátorský slib. Tyto dokumenty připravují nevolení úředníci. To my jsme prvními lidmi s mandátem od voličů, kteří se s těmito návrhy z kanceláří setkávají. To teprve my jsme tím prvním místem, kdy návrhy byrokratů procházejí posouzením demokratické instituce.
To je náš úkol, nikoho jiného. To my jsme těmi, kdo mohou a také nemusejí posvětit návrhy zrozené v expertním a byrokratickém prostředí svou vůli, k čemuž jsme byli pověřeni svými voliči. Tak to berme vážně, ne jako nějakou mechanickou danost.
Jako advokát, jako člověk z praxe mám navíc zásadní připomínky k doporučením, které nám Komise velkopansky dává. Neuralgické body české justice vidím někde docela jinde.
Smí EU kritizovat právní stát?
Mé vystoupení při zasedání Senátu dne 1. 12. 2022
Právní stát patří k těm pojmům, které vyslovujeme se zvláštní úctou a pokorou. Vede nás k tomu jeho důstojnost a vznešenost, pramenící z jeho obsahu. Zákonnost, právní jistota, dělba moci, ochrana základních práv – to vše jsou zásady, které si s tímto souslovím spojujeme.
Právní stát je opakem bezpráví. Naše ústava prohlašuje Českou republiku za demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
K právnímu státu se hlásíme a hlásit budeme. Navzdory tomu – nebo spíše právě proto – nemůžeme, já nemohu, přijmout způsob, kterým si v posledních letech navykly používat tento koncept unijní instituce, zvláště Komise a Evropský parlament.
V jejich pojetí se zaklínadlo „právního státu“ stalo nástrojem mocenského boje, nástrojem nátlaku na členské státy, záminkou pro vměšování do vnitřních záležitostí členských států, pákou pro faktické rozšiřování kompetencí Unie. Zpráva Komise o právním státu, kterou projednáváme, je ukázkou tohoto přístupu.
Dospěli jsme do paradoxní situace. Zatímco byl tradičně kritizován demokratický deficit ve strukturách Unie, dnes se administrativní aparát EU cítí být kompetentní přezkušovat z demokracie a právního státu ústavní orgány členských států, a to včetně nás volených zákonodárců.
Poučuje nás, radí nám, kárá nás, úkoluje nás. Má co říci k našim justičním systémům, legislativním procesům, fungování médií, boji s korupcí apod. – a třeba konkrétně našemu parlamentu doporučuje přijetí etických kodexů.
Opravdu si necháme tohle líbit? Necháme najmenované komisaře a úředníky v Bruselu, aby se opájeli pocitem nadřazenosti vůči nám národním zákonodárcům, naší vládě, našim soudcům, našim voličům? Necháme je, aby se pasovali do role autentických vykladačů a majitelů pojmu právního státu? Necháme je nakládat s ním, jak se jim hodí, a překreslovat tak rozdělení kompetencí mezi Unií a členskými státy? Není právě toto vše popřením právního státu?
Na případy závažného porušení zásad právního státu či dalších základních hodnot Unie pamatuje článek 7 Smlouvy o Evropské unii. Komise v něm má svou úlohu, ta se však omezuje na možnost navrhovat přijetí opatření v něm uvedených. Tím její kompetence končí. Rozhodnutí je na členských státech a na Evropském parlamentu.
Jestliže se nyní Komise snaží svým tzv. „mechanismem právního státu“ článek 7 natahovat jako žvýkačku a staví se do jeho centra, pohybuje se očividně mimo zakládací smlouvy.
Tyto aktivity je třeba důrazně odmítnout a ohradit se proti nim. Jako zákonodárci nemůžeme nečinně přihlížet tomu, jak Komise pojem právního státu zneužívá a naplňuje novým obsahem, a jak se snaží usurpovat si pravomoci, které jí nikdo nesvěřil.
Klasickým příkladem jsou četné takzvané implementace. Ty naše komora odhlasovává jako automat s argumentací, že danou věc přijmout musíme.
Nemusíme. Nemusíme nic, pouze dodržovat svůj senátorský slib. Tyto dokumenty připravují nevolení úředníci. To my jsme prvními lidmi s mandátem od voličů, kteří se s těmito návrhy z kanceláří setkávají. To teprve my jsme tím prvním místem, kdy návrhy byrokratů procházejí posouzením demokratické instituce.
To je náš úkol, nikoho jiného. To my jsme těmi, kdo mohou a také nemusejí posvětit návrhy zrozené v expertním a byrokratickém prostředí svou vůli, k čemuž jsme byli pověřeni svými voliči. Tak to berme vážně, ne jako nějakou mechanickou danost.
Jako advokát, jako člověk z praxe mám navíc zásadní připomínky k doporučením, které nám Komise velkopansky dává. Neuralgické body české justice vidím někde docela jinde.
Z výše uvedených důvodů tento tisk nepodpořím.
Publikováno: 1. 12. 2022